Nie je to vôbec moja poviedky... Ani už presne nevem ako som sa k nej dostala no viem, že je to úžasný príbeh o Esme a Carlisleovi... Nič thaké skvelé som o ich páre nečítala...
Rodina Cullenových seděla v obývacím pokoji, jako vždy si povídali. Nikdo z nich nebyl unaven, přestože byla hluboká noc. Upíři většinou unavení nejsou.
Bella se uvelebila v kamenném náručí svého manžela Edwarda, chvíli přemýšlela. Nakonec sesbírala veškerou svoji odvahu a zeptala se na něco, co chtěla už nějaký ten měsíc vědět. Jak ostatní reagovali, když Eddie přišel s tím, že se zamiloval do lidské dívky, tedy do ní.
První kdo odpověděl byla krásná, drobná Alice.
"Trochu jsem se bála následků, ale byla jsem ráda, že si Edward konečně někoho našel. Už to s ním totiž bylo k nevydržení..." zasmála se. Její přítel, vlastně manžel Jasper jí pohladil po vlasech, až poté odpověděl.
"Já jsem měl strach. Dost velkej strach, že se neovládnu a zabiju tě..." pokrčil rameny. Bella přikývla, chápala to. I ona má ted' někdy problémy udržet své chutě na uzdě. Ale Jasper to měl těžší. O hodně moc těžší.
Další na řadě byla nádherná blondýnka Rose. Usmála se.
"Nebyla jsem zrovna štastná. Vlastně, nenáviděla jsem tě za to. Ale to víš a víš i důvod..." přiznala. Bella zase přikývla, opravdu to věděla. Pohlédla na velkého Emmetta, který se jen zašklebil. "Mě to bylo v tu chvíli fakt úplně ukradený, jelikož jsem musel dávat pozor na Rose aby po tobě neskočila, kdykoliv tě uvidí." Všichni se zasmáli.
"Ehm...Já byla upřímně ráda a bylo mi jedno, jestli jsi člověk nebo ne. Hlavně, že byl Edward štastný," Esme jí věnovala laskavý úsměv. Tuhle odpověd' Bella čekala, Esme ji už od začátku považovala za svoji další dceru.
Pohledy všech se upřely na posledního člena rodiny, který zatím neodpověděl. (s vyjímkou Nessie a Jacoba, kteří nebyli přítomni). Carlisle Cullen se na chvíli zamyslel.
"Jakožto správný "vůdce" této rodiny jsem měl zabránit tomu, aby se s tebou Edward stýkal, aby tě miloval a ohrožoval tím celé naše společenství. Jenže, na druhou stranu jsem věděl, že jakmile by tě opustil, část jeho osobnosti by zmizela společně s tebou. Trápil by se, už nikdy by ho nezajímala jiná žena, jinou by nemohl milovat. A to jsem nemohl dopustit. Navíc, věděl jsem ještě jednu věc." Na chvíli se odmlčel, všichni napjatě čekali na pokračování. Carlisle si smutně povzdechl.
"Klidně by se mohlo stát, že by tě za několik let znovu potkal. Možná by si žila štastným životem, měla milujícího manžela, dospívající děti...ale možná bys trpěla. Možná bys byla na dně z toho, jak moc ti život ublížil. A to by si Edward nikdy neodpustil. Nikdy by si neodpustil, že nezůstal s tebou, že tě nechránil. Nenáviděl by se za to. Strašně moc jsem na něj byl pyšný, když se vrátil z Aljašky zpět do školy. Rozhodl se nebránit se citům, rozhodl se tě milovat a chránit tě. Udělal přesně to, na co jsem já neměl odvahu."
Carlisleova slova zněla tak laskavě, ale i bolestně. Bylo v nich slyšet tolik trápení, bolesti a sebeobviňování, že ani Jasper nemohl změnit bolestnou atmosféru vzpomínek v místnosti.
Esme položila dlaň na manželovo rameno.
"Už jsem ti přeci říkala, at' to necháš být, at' se tim netrápíš..." zašeptala.
Náhle se Edward zvedl z pohovky, chytl Bellu za ruku.
"Už je čas jít, drahá, pojd'," řekl. Bella sice nechápala, ale poslušně ho následovala až do jejich pokoje. Obývák brzo opustil i Emmett s Rosalii a Alice s Jasperem. Jediní kdo zůstal byl Carlisle s Esme.
"Nevyčítej si to," natáhla Esme ruku, dotkla se manželovy tváře. Zavrtěl hlavou, chytl jí a vyzvedl na svá kolena.
"Nejde si to nevyčítat, zlatíčko. Kdybych tě tenkrát neopustil, mohlo být všechno jinak. Nemusela by si tolik trpět. Kdybych měl tolik odvahy jako Edward, nemusela by si..." Položila mu prst na rty.
"Už jsem ti řikala, že za nic nemůžeš. Dělal jsi to, co sis myslel, že je pro mě nejlepší," řekla. Smutně se ušklíbl.
"A přitom to bylo to nejhorší..."
------
"Edwarde?" začala Bella v jejich pokoji. Oba leželi na posteli, povídali si.
"Ano, zlato?" zeptal se. Zkousla ret, chvíli přemýšlela zda je slušné být zvědavá nebo ne.
"Co myslel Carlisle tím, že si udělal přesně to, na co on neměl odvahu?"
Edward si povzdechl, nerad vyprávěl o cizí bolesti.
"Je to dlouhý a smutný příběh," začal neochotně. Bella ho netrpělivě přerušila: "A s končí dobře?" S úsměvěm přikývl.
"Je to příběh dost podobný tomu našemu. Je v něm strašně moc lásky mezi upírem a lidskou dívkou, jsou tam dokonce i útesy. A skončí to jako náš příběh. Z dívky se stane krásná upírka a se svým vyvoleným spolu žijí až na věky..." Bylo naivní si myslet, že jí tohle bude stačit. Nestačilo, chtěla znát vše. Nemohl odolat jejím prosebným očím. Musel vyprávět, at' chtěl či nechtěl.
"Kdysi, téměř před sto lety žil jeden upír, vegetarián. Pracoval jako doktor, jeho práce pro něj byla vším. Jednoho hezkého večera mu přivezli novou pacientku. A tím se vše změnilo..."
------
"Pane doktore Cullene? Máme tu ještě pacienta. Nějaká dívka spadla ze stromu, zřejmě má zlomenou nohu," vešla do jeho ordinace sestra Elizabeth. Carlisle přikývl, odtrhl oči od papírů na stole.
"Pošlete mi ji sem," požádal. Elizabeth se sladkým úsměvem přikývla, vyšla z kanceláře. Za chvíli se vrátila i s dalšími třemi lidmi. Vysoký, tmavovlasý, statný muž držel v náručí drobnou dívku. Jeho žena stála vedle něj, nejprve v tichosti vzlykala do kapesníku, pak z velice hezkého doktora nemohla spustit zrak.
"Dobrý večer, pane doktore. Tady tohle trdlo si udělalo něco z nohou," pozdravila ho. Carlisle se pousmál.
"Zdravím, položte jí prosím na tohle lůžko," poručil Carlisle. Dívčin otec to udělal, nebyl však příliš šetrný a dívka sykla bolestí. Po opravdu hezké tváři jí stékala slzička bolesti.
"Dobrý večer slečno, já jsem Carlisle Cullen. Podívám se vám na tu nohu, ano?" mluvil přímo k ní. Jeho hlas zněl klidně, vyrovnaně, ale za svými zády tiskl ruku v pěst. Ta vůně, ta krásná jemná květinová, svěží vůně...
"Dobře..." zašeptala dívka. Pohlédl ji do tváře. Byla krásná. Dlouhé, vlnité světle hnědé vlasy jí padaly do tváře, lepily se k mokrým tvářím od slz. Muselo jí to strašně bolet, ale držela se.
"Jak se jmenujete?" Už necítil svoji touhu, zahnal jí do pozadí. Ted' chtěl jen dívce ulevit od bolesti.
Pohlédl na nateklou nohu.
"E-Esme, Esme Plattová," zašeptala, hlas plný bolesti. Položil jí ledovou ruku na nohu, lehce stiskl. Zalapala po dechu.
"Je to zlomený, budete si tady muset chvíli poležet," řekl, "nechám vás odvést do vašeho pokoje, pak se na vás příjdu podívat, ano?" Náhle ho chytla za ruku, její štíhlé, teplé prsty se semkly kolem jeho ledové ruky.
"Přijd'te," zašeptala, po tváři jí stékala další slza. Kdyby tu nebyli její rodiče, setřel by jí...
"Slibuju, Esme, slibuju..."
"Kolik vám je let?" zeptal se na jejím pokoji. Odpověd' sice znal, ale chtěl aby mluvila. Aby necítila tolik bolesti.
"Šestnáct a vám?" zeptala se. Už neplakala, alespoň že to.
"Bude mi 30," zalhal. Dělal to nerad, ale neměl na výběr.
"Vypadáte mladší, mnohem mladší..." zkousla ret, nechtěla se zahyhňat.
"Já vím, nejste první kdo mi to řiká. A jak se vám to stalo?" zajímalo ho. I když, to už samozřejmě taky věděl.
Zrudla.
"Vy se mě ptáte na to, co už dávno víte. Rodiče vám to museli říci." Uhodla to správně, byla chytrá dívka.
Omluvně se usmál.
"Chci to slyšet od vás, Esme." Nabrala ještě červěnější barvu. Zdálo se mu to tak roztomilé... Tak dětšké. Vždyt' vlastně ona ještě byla dítě.
"Spadla jsem....ze stromu," zašeptala.
"A proč jste na ten strom lezla?" usmíval se. Pokrčila rameny.
"Protože jsem neměla co jinýho dělat. A na ten strom lezu pokaždý, když mam chut'. Je z něj hezký výhled, víte? Je to jako byste letěl...chtěla bych lítat, chtěla bych být víc než jsem. Život tam u nás mě nebaví, chtěla bych zažít nějaké dobrodružství...já vím, chovám se dětinsky. Neumim se chovat jako dospělá. To mi taky táta řekl. Prý "Už ti je 16, už seš zralá na vdávání. Místo aby sis hledala vhodného partnera, lítáš po vesnici, nemáš žádnej rozum. Lezeš po stromech jako desetiletej fracek. Pro všechny si jenom malej parchant..." Prosím, nemyslete si to taky. Já se umim chovat, když chci. Jenže, někdy mi to trochu ujede a musím udělat nějakou blbost." Její vyprávění poslouchal s chápavým úsměvem. Viděl, že jí to mrzí. Hlavně to, co si o ní myslí její otec. Jak to tak vypadá, pan Platt jí to musel pěkně vytmavit. Chudinka Esme.
"Nemějte obavu, Esme, chápu vás. Prostě jste si chtěla užít trochu zábavy. Ale jedno mi slibte ano? Na stromy už nikdy nelezte. Nemuselo by to dopadnou jenom zlomenou nohou," promluvil. Souhlasně přikývla.
"Slibuju. Navíc, stejně mám takový dojem, že ted' budu mít chvíli strach z výšek," znovu se vesele usmála.
"To časem zmizí...No, už budu muset jít, zdržel jsem se u vás nějak dlouho, ostatní pacienty čekají až je pujdu zkontrolovat," zamračil se. Chtěl si s ní ještě povídat, chtěl vidět její úsměv. Nechtěl aby byla sama.
Jenže, povinnost je povinnost, nedá se nic dělat.
"Ještě ne, doktore. Vždyt' já se tady budu nudit..."
Povzdechl si.
"Je mi to líto, ale opravdu musím. Tady vám zatím dám nějaké papíry a ingoust, tak něco hezkého napište. A kdyby vás nějak moc bolela ta noha, snažte se usnout..."
Odešel, nechal jí samotnou. Už ted' se za to cítil...nelidsky. I když, slovo nelidsky je v jeho případě mírně nehodící. Vždyt' on už několik desítel let člověkěm nebyl.
Díky tomu taky nemusel jít domů spát. Vlastně, nemusel jít spát vůbec. Proto si usmyslel, že u ní bude i v noci. Dá pozor aby neměla zlé sny, aby byla v pořádku.
Když přišel k její posteli, spala. Vypadala tak klidně, tak št'astně. Kdo ví o čem se jí zdálo.
Její bledá tvář ve tmě svítila obdobně jako ta jeho. Posadil se na židli, v tichosti jí sledoval. Vypadala jako spící princezna. Šípková Růženka. Krásná. Křehká. Nevinná.
Ještě nikdy někoho takové nepotkal. Navíc, nádherně voněla. Natáhl ruku, pohlédl na papír, který popsala než usla. Bylo to věnované jejím rodičům. Omlouvala se jim za potíže, které jim způsobila. Slibovala, že se už nebude chovat tak nezodpovědně. Bylo to roztomilé, ale i smutné zároveň. Omlouvala se za svoji křehkost, za svoji slabost. Omlouvala se přesně za to, co se mu na ní líbilo.
--------
"Myslím, že v týhle chvíli se do ní zamiloval. Rozhodně se jako zamilovaný choval. Hlídal jí po nocích, trávil s ní veškerý čas co měl. Stali se opravdu dobrými přáteli, hodiny strávili jen tím, že si povídali..." Edward na chvíli zmlkl, přemýšlel.
"Vcelku lituju toho, že jsem s ním tehdy ještě nebyl, já přišel až v době kdy...kdy už to nebyl on."
"Co se stalo?" zeptala se Bella. Tenhle příběh jí uchvátil, tolik jí připomínal to, co bylo ze začátku s Edwardem. Hlídání po nocích, povídání si...
Chápala jak se musela Esme cítit. Byla mladá, mlad'ounký, nezkušený snílek zamilovaný do staršího doktora. Musela vědět, že jí jednou opustí, že bude mít svoji rodinu. Musela se toho bát. Pokaždé co od ní odešel se musela bát toho, že už nepřijde...
Kdyby jí řekl pravdu o svém upírtsví, rozhodně by po něm chtěla přeměnu. Chtěla by být s ním...
"A pak se stalo to, co se asi nemělo stát..." zašeptal Edward, pohled upřený na stěnu. Znovu se dal do vypravování.
--------
"Tak, Esme, je čas jít domů," zasmál se Carlisle. Jeho hlas ale št'astně nezněl. Za ten měsíc si k ní vytvořil zvláštní pouto. Myšlenka na to, že už nebude mít za kým chodit, koho rozveselit, s kým si povídat, ho ničila. Zvykl si na její přítomnost, považoval to za samozřejmost. Jenže, čas běží rychle. Až moc rychle.
"Ne, ještě ne...mě ta noha ještě bolí," dala se hned do hlasitých protestů, její jindy št'astné oči potemněly.
Musel se usmát. Nechtěla odejít, nechtěla ho ztratit stejně jako nechtěl ztratit on jí.
Zamyslel se.
"Dobrá, tak ještě dnes tu zůstaneš, ale zítra už budeš muset jít. Seš zdravá, nemůžu tě tu držet..."
"Já jsem tu ráda Carlisle." Poprvé ho oslovila jeho křestním jménem. Z jejích úst znělo tak...tak vznešeně, tak hezky. I když, z jejích úst znělo hezky cokoliv.
Dotkl se její ruky. "Já jsem taky rád, že tu jsi. Jenže, tvý rodiče tě chtějí zpátky. Stýská se jim po tobě."
Ušklíbla se.
"Jenže, mě se bude stýskat po tobě. Budeš mě muset navštěvovat." Radostně přikývl, doufal, že mu něco podobného navrhne. Navíc, napadlo ho, že by třeba jednou, až bude Esme trošku starší, požádá její rodiče o dceřinu ruku. Mohli by pak být spolu, povídat si, mohl by se jí dotýkat, líbat jí, milovat jí...Sakra, to je nesmysl. Moc dobře věděl, že tohle je jen jeho hloupý sen, že se to nikdy nestane. Nechtěl by jí zničit její št'astný, lidský život. Ale navštěvovat jí může. Prozatím...
"Samozřejmě, musim přeci dát pozor jestli dodržuješ svůj slib a nelezeš na stromy." Vesele se zasmála, zkousla ret.
"Hele, pomůžeš mi vstát? Zkusila bych se...projít," poprosila. Neváhal, chytl jí za obě ruce, vyzdvihl z postele a pomohl jí na obě nohy.
"Tak co? Bolí?" zeptal se. Zavrtěla hlavou, tiše se něčemu zasmála.
"Víš, že máš strašně studený ruce? Jako led?" naklonila hlavu. Přikývl, ale mlčel. Nevěděl co jiného na to říci.
"Vlastně, ty i vypadáš strašně...chladně, studeně. Ale...no, prostě, totiž...ehm...vůbec nejsi chladný, jestli víš eh...jak to myslím. Jsi milý, laskavý a..." odmlčela se, její tváře nabraly rudou barvu.
Něco v jejím chování, zvláštní jas v jejích očích mu dodaly odvahu. Nebo ho snad přimělo udělat chybu. To nevěděl...
Natáhl ruku, dotkl se její tváře. Prstama přejel k jejím rtům, dotkl se jich. Měla zavřené oči, téměř zapomněla dýchat. Zhluboka se nadechl, sklonil se. Své rty přitiskl na ty její. Políbil jí.
Poprvé políbil nějakou ženu.
Nebránila se, pootevřela rty, pažema ho objala kolem krku. Rukama jí zajel do vlasů, líbal jí vášnivě, dychtivě. Její nádherná vůně se vpíjela do jeho těla. Nemohl přestat. Bohužel, musel.
"Esme..." zašeptal jakmile se od ní odtrhl. Zachytil jí aby neupadla, oba zhluboka oddechovali.
"Carlisle, já...omlouvám se," znovu zkousla ret. I ona věděla, že to co se stalo byla chyba. Chyba na kterou ani jeden nikdy nezapomenou.
Pustil jí.
"Ne, Esme, neomlouvej se. Nebyla to tvoje chyba, ty za to nemůžeš," řekl smutně. Sklonila hlavu.
"Jak ti je?" zeptal se. Byla bledá, bledší než obvykle, celá se trochu třásla Měl o ní trochu strach, v takovémhle stavu jí viděl poprvé. Možná už tušila...
"Divně. Nevim..nevim, jestli dokážu udělat krok.."
Hned jak to řekla, pokusila se o to.
Zachytil ji jen tak tak, v náručí jí odnesl do její postele. Opatrně jí tam položil, přikryl přikrývkou.
"Odpočiň si," zašeptal. Přikývla, stále z něj nespouštěla oči. "Vrátíš se, že ano?" zeptala se strachem v jejím slabém hlase.
"Já..totiž..ano, vrátím se." Už tehdy tušil, že věděla, že jí lže. Zase.
Vrátil se. V noci, když spala. Chtěl se s ní rozloučit.
Políbil jí na čelo, dlouho na ní hleděl. Zas vypadala jako princezna. Jeho krásná princezna.
Na papír, který ji téměř každý den nosil, napsal vzkaz na rozloučenou.
Esme, moje krásko,
Omlouvám se, ale musím jít. Musím zmizet z tvého života, dřív než ti ublížím.
Nikdy se neomlouvej za svoji slabost, za svoji křehkost. Zapomeň na mě, žij tak jak si žila předtím, než jsem ti vstoupil do života. Věř mi, přinesl bych ti jenom neštěstí. Už nepřijdu...
Mám tě rád, zlatíčko
Carlisle
-------------
"Dal v práci výpověd', přestěhoval se jinam. Dlouhou dobu žil jen..no, jenom jako doktor, nic jiného neměl. Pak potkal mě a přeměnil mě. Už nebyl sám, ale nebyl s tím koho potřeboval. Nikdy se nepodíval na jinou ženu, nikdy ho žádná jiná nezajímala. Nejdřiv jsem to nechápal, ale on mi to pak vysvětlil. Vyprávěl mi svůj příběh. Příběh o krásné dívce, příběh o lásce, kterou k ní cítí. Litoval jsem ho..." Edward se zase na chvíli odmlčel, přemýšlel nad dalšími slovy.
"Celých deset let myslel jenom na ní. Pořád přemýšlel na to, jak se asi má, jaký má život, jestli je štastná...a pak...no, po deseti letech jí znovu uviděl. A znovu to změnilo vše."
--------
"Doktore Cullene, potřebujeme povolení, že můžeme jednu ženu odvést do márnice."
Carlisle i hned posmutněl. Kdykoliv musel dělat něco takového, cítil bolest. Cítil smutek za každého člověka, kterému už nemohl pomoci. Vždycky měl z toho zkažený celý den.
"Copak se jí stalo?" zeptal se, mířil k místu, kde stáli dva lidé. Muž držel v rukou zkrvavené tělo mladé ženy v bílých šatech.
Druhá osoba, žena, plakala.
"Skočila z útesu. Sebevražda," odpověděla zdravotní sestra.
Zavrtěl nechápavě hlavou. Nadechl se...z úst mu vyšlo jen jedno jediné slovo, jen jedno jediné jméno. Nemohl tomu uvěřit, myslel si, že to je jenom sen. Jenže, upíři nesní. Ta vůně, ta svěží květinová vůně byla vůně jeho malé Esme. Jeho princezny. Navíc ted', když cítil i její krev, měl sto chutí skočit a kousnout jí. Jenže, nemohl.
Celou jeho duši zaplavil smutek.
"Po...položte jí sem," poručil. Muž to neohrabaně udělal, na doktora pohlédl. Stále doufal, že by, že by třeba mohla žít.
Carlisle se nadechl, musel se přimět k tomu něco dělat. Pohlédl jí do tváře.
Byla starší, ale přesto krásná. Stále to byla jeho malá Esme, ta dívenka do které se zamiloval před deseti lety. Byla jedinou ženou, kterou miloval. Nemohl si připustit, že je mrtvá.
Chytl jí za ruku, snažil se nahmatat puls. Měl strach. Měl strach, že jí opravdu ztratil. Její zranění, ta krev, to vše nasvědčovalo tomu, že se už neprobudí. Jenže, on tomu nechtěl věřit. Stále v sobě držel naději. Naději, že žije, že se probudí a že bude št'astná. Znovu chtěl vidět její úsměv, slyšet její hlas...
Téměř vydechl úlevou. Stále má šánci. Stále žije. Její srdce bije pomalu a slabě, ale hlavně že bije. Stále se ještě může probudit a žít.
Už už chtěl vykřiknout, že žije, ale uvědomil si jednu věc. Nikdo krom něj její puls nenahmatá. Pro ostatní je už mrtvá. Vždyt' ona vlastně už byla mrtvá. Živá už nebude.
Otočil se na sestru.
"Čas úmrtí, 10:35. Odvezte jí," zašeptal. Ta slova ho bolela více než předpokládal že budou. Cítil se, jakoby jí právě zabil.
Žena propukla v histerický pláč.
"Ne, moje malá Esme, to neni možné. Je to moje chyba, měla jsem jí hlídat...měla jsem být s ní...Věděla jsem, že je na tom zle, ale opustila jsem jí...já za to můžu..." štkala. Kdyby mohl Carlisle plakat, plakal by.
"Je mi to moc líto," řekl, snažíc se znít vyrovnaně. Sevřel dlaň v pěst.
"Jak...tedy, co se jí stalo?" zeptal se náhle. Chtěl vědět, co jí přimělo udělat sebevraždu. Proč skočila? Kvůli čemu? Nebo snad, kvůli komu?
"Esme...ona, skočila z útesu. Před několika dny jí zemřelo dítě, syn," odpověděl muž, svoji ženu objímal.
Carlisle překvapila náhlá žárlivost. Měla dítě. Měla manžela. Měla život.
Bylo naivní si myslet, že zůstane sama. Vždyt' byla tak krásná, chytrá...musel jí chtít každý.
"A co její manžel? Měl s ní být on," podotkl. Žena si odfrkla.
"Ten parchant? Ten odpornej hajzl? Nenechala bych ho se k ní, chudince, přiblížit. Zabila bych ho, kdybych ho viděla." Tohle Carlisle nechápal, pohlédl tedy na muže.
Ten se nadechl aby odpověděl na nevyřčenou otázku.
"Charles Evenson je ten druh muže, který si nezaslouží mít ženu jako Esme. Její rodiče jí přinutili si ho vzít. Chtěli, aby její muž byl vážený a bohatý. Tak Charles zřejmě vystupoval, ale ve skutečnosti to byla zrůda. Esme si s ním vytrpěla peklo. Bil jí, neměl pro ní jedno jediné dobré slůvko. Párkrát prý byla na pokraji smrti po tom co jí zmlátil. Trpěla to mlčky, ale když s ním otěhotněla, rozhodla se utéci. Chtěla dítěti poskytnou lepší život. Jenomže, malý Carlie zemřel a ona se zhroutila. Celý dva dny nevycházela z pokoje, nic nejedla, jenom hleděla do neznáma. Hlídali jsme jí, ale...no, nemohli jsme u ní být každou minutu. Zřejmě utekla oknem. Myslím, myslím, že jsem byl poslední kdo jí viděl živou. Vracel jsem se z práce, uviděl jsem někoho sedět na okraji útesu. Já...řekl jsem jí, at' to nedělá, že mi tam jsme pro ni. Jenže...ona skočila." Muž se odmlčel, i jemu po tváři stékala slza. Otřásl se.
"Nikdy nezapomenu na její výkřik a zvuk dopadu..." zašeptal.
Carlisle byl překvapen a zděšen dohromady. Když jí tehdy opouštěl, myslel si, že jí tím zaručuje lepší život. Že bude štastnější. Jenom kvůli němu žila takhle. Vlastně, za všechno může on. Kdyby jí neopustil, mohl by jí chránit. Toho hajzla, Charlese Evensona by zabil. Možná to udělá ještě ted'...
"Jak se jmenoval její syn?" uvědomil si náhle jméno které řekla předtím žena. Carlie. Zkrácenina trochu jiného jméne...
"Carlisle, hezké jméno nemyslíte? Kdykoliv jsem se Esme zeptala proč zrovna tohle, posmutněla. Nevím proč..."
Nikdy na něj nezapomněla. Zřejmě se kvůli němu trápila. Jak mohl být tak nezodpovědný? Zabědněný?
Ona si nezaslouží zemřít. Ona potřebuje poznat štěstí. Měl plán. Plán, který ji vrátí do života. Plán, díky němuž jí bude moci vynahradit vše o co přišla. Chce jí chránit.
Musel jí přeměnnit. Jinak nemá jeho život žádný smysl.
Už ten večer se vydal do márnice. Najít její tělo nebyl žádný problém.
Odhrnul z ní bílou látku, pohlédl na její tělo. Byla nádherná. Krásná jako anděl.
Bledá tvář jí ve tmě svítila, zavžené oči dodávali sílu dojmu o uzavřené kráse, o nevinnosti, o hloubce. Natáhl ruku, dotkl se její chladné tváře.
"Omlouvám se, Esme," zašeptal. Nevěděl, zda se omlouvá za to, že ji nechává samotnou, nebo za to, že jí chce darovat nesmrtelnost.
Její tělo vzal do náruče, rozhlédl se kolem a pak utíkal. Utíkal směrem k sobě domů, nevnímal nic jiného než ji ve svém náručí.
------
"Když jí Carlisle přinesl domů, lekl jsem se. Měl jsem strach, že to všechno praskne. A navíc, poznal jsem, že ji miluje a obával jsem se, že se neovládne a zabije jí." Edward zmlkl.
"Ale on to zvládl. Zvládl to a ted' jsou oba št'astní," zašeptala Bella. Najednou už chápala důvod proč jí Esme přijala do rodiny tak bezproblémově. Ona zřejmě zažívala podobné věci jako bella. Láska k upírovi na celý život. Esme si bohužel musela více vytrpět. Její život byl plný zla, smrt pro ni byla vysvobozením. Tedy, přeměna se kterou nepočítala pro ni byla vysvobozením.
"Co se dělo potom, co se probudila no...ty víš po čem?" zeptala se Bella. Edward se zasmál.
"Byla zmatená, ale vzala to v pohodě. Víš co ale byla legrace? Ti dva byli tak neschopní říct si, že se milujou, že jsem musel podniknout několik kroků k tomu aby byli spolu. Nakonec jsem Carlisleovi radil jak jí říct pravdu. Byl tak neschopnej...uff, vcelku jsem rád, že ty časy jsou za mnou. Oni se opravdu dva měsíce trápili tím, že si mysleli, že ten druhej je nemiluje. Byla pro mě úleva, když jsem je načapal jak se líbali...eh, ale to už je jiný příběh. Hlavní je, že to skončilo štastně. Carlisle má Esme, Esme má Carlisle. A ty dva nic nerozdělí." Ušklíbl se Edward. Bella se usmívala.
"A měla Esme problémy ovládnout svoji chut' po krvi?" zeptala se.
Edward přikývl.
"Ze začátku ano, ale zvládala to dobře. Neměla potřebu chodit mezi lidi. Možná proto, že z lidí měla strach. Nedůvěřovala nikomu jinému než Carlisleovi a mě. Pak k nám přišla Rose, potřebovala pomoc. Esme neváhala, s Rosalii byla téměř každou minutu po přeměně. A..no, tak nějak naše rodina začala fungovat. Carlisle táta, Esme máma a my ostatní děcka - pubert'áci. Jsme Cullenovi, jsme rodina. Možná mezi sebou máme silnější pouta než normální ldiská rodina..."
Bella přikývla. Měl pravdu. Byla to nejlepší rodina, kterou kdy potkala. A ted' do té rodiny patřila i ona. Je št'astná. Má být proč št'astná.
0 komentárov:
Zverejnenie komentára