Rosaliina novinka
Tolik lidí bylo zvědavých na to, co přesně Rosalie řekla Edwardovi během toho osudového telefonátu. Zde je ta krátká část Nového měsíce z Edwardova pohledu. /bM
…Stephenie Meyerová…
Telefon v kapse se znovu rozvibroval. Bylo to po dvacáté páté za dvacet čtyři hodin. Uvažoval jsem, že zvednu telefon, přinejmenším zjistím, kdo se mě pokoušel kontaktovat. Třeba to bylo důležité. Možná mě Carlisle potřebuje.
Přemýšlel jsem o tom, ale nepohnul jsem se.
Nebyl jsem si přesně jistý, kde jsem. Nějaké temné podkroví, hemžící se prostor, plné krys a pavouků. Pavouci si mě nevšímali a krysy se mi zdaleka vyhýbali. Vzduch byl prosycený intenzivním pachem oleje na vaření, žluklým masem, lidským potem a skoro jednolitou vrstvou znečištění, které bylo momentálně viditelné ve vlhkém vzduchu jako černý film přes všechno. Pode mnou, čtyři patra vratkého činžovního domu, se to hemžilo životem. Neobtěžoval jsem se rozlišit myšlenky těch hlasů – dělali hrozný, hlasitý, španělský hluk, kterému jsem nevěnoval pozornost. Prostě jsem nechal zvuky odrážet se ode mě. Nic z toho nemělo smysl. Moje vlastní existence neměla smysl. Celý svět neměl smysl.
Přitiskl jsem čelo ke kolenům, uvažoval jsem, jak dlouho budu schopný tohle vydržet. Možná to je beznadějné. Možná, pokud je můj pokus tak jako tak odsouzen k nezdaru, měl bych se přestat týrat a prostě se vrátit…
Ta myšlenka byla tak intenzivní, tak uzdravující jako kdyby ta slova obsahovala silná anestetika, odplavovala moře bolesti, které jsem pohřbil – způsobilo to, že jsem zalapal po dechu a zatočila se mi hlava.
Teď jsem mohl odejít, mohl jsem se vrátit.
Bellin obličej se vždy za mými očními víčky usmíval.
Byl to úsměv přivítání, odpuštění, ale to nemělo žádný efekt, ale mé podvědomí patrně chtělo, aby to mělo.
Samozřejmě že jsem se nemohl vrátit. Co konec konců byla moje bolest v porovnání s jejím štěstím? Ona by měla být schopna se usmívat, zproštěná strachu a nebezpečí. Zproštěná touhy po nelidské budoucnosti bez duše. Zasluhuje si víc než to. Zasluhuje si někoho lepšího než mě. Když Bella opustí tenhle svět, ona bude pokračovat na místě, které bylo navždy zapovězeno pro mě, bez ohledu na to jak jsem se tu choval.
Myšlenka na toto definitivní odloučení byla o tolik silnější než bolest, kterou jsem už měl. Moje tělo se tím roztřáslo. Když Bella bude pokračovat na místě, kam patří a já nikdy nemohl patřit, nevydržel bych to tady. Musí tu být zapomnění. Musí tu být úleva.
To bylo mé přání, ale nebyla to jistota. Spi, možná sni. Zajisté je tady zádrhel. Citoval jsem si pro sebe. Kdybych byl dokonce popelem, stále bych nějakým způsobem pociťoval utrpení z její ztráty?
Znovu jsem se roztřásl.
A, zatraceně, dal jsem slib. Dal jsem slib jí, že nikdy nebudu obtěžovat svou společností její život, že nepřinesu své černé démony do něj. Nevycouval jsem ze svého slibu. Nedokázal jsem pro ni udělat nic správného? Vůbec nic.
Myšlenka na návrat do pochmurného malého města, které vždy bude mým skutečným domovem na této planetě, se znovu plížila skrz mé myšlenky.
Jen zkontrolovat. Jen vidět, že je v pořádku a v bezpečí a šťastná. Nezasahovat. Nikdy by se nedozvěděla, že tam jsem…
Ne. Zatraceně, ne.
Telefon se znovu rozvibroval.
„Sakra, sakra, sakra.“ Zavrčel jsem.
Domníval jsem se, že bych ho mohl použít jako rozptýlení. Trhaným pohybem jsem telefon otevřel a povšiml jsem si čísla s prvním šokem, který jsem pocítil za poslední půlrok.
Proč by mi Rosalie volala? Byla jedinou osobou, která si pravděpodobně užívala mou nepřítomnost.
Musí tu být něco skutečně v nepořádku, pokud se mnou potřebuje mluvit. Náhle jsem se strachoval o mou rodinu, udeřil jsem do tlačítko na přijmutí hovoru.
„Co?“ zeptal jsem se napjatě.
„Och, wau. Edward vzal telefon. Cítím se tak poctěná.“
Jen co jsem uslyšel její tón, věděl jsem, že je moje rodina v pořádku. Musela se prostě nudit. Bylo obtížné uhodnout její motiv bez jejích myšlenek jako vodítka. Rosalie nikdy neměla moc rozumu pro mě. Její motivy byly obvykle založené na té nejkomplikovanější podobě logiky.
Zaklapl jsem telefon.
„Nech mě o samotě.“ zašeptal jsem k nikomu.
Ovšem telefon se rázem znovu rozvibroval.
Bude volat do té doby, než mi předá jakoukoli zprávu, se kterou mě hodlá naštvat? Pravděpodobně. Trvalo by měsíce, než by se unavila touhle hrou. Pohrával jsem si s představou nechat ji znovu vytáčet mé číslo po příští půl rok…a potom jsem si povzdechnul a zase vzal telefon.
„Pokračuj s tím.“
Rosalie spěchala se slovy.
„Myslela jsem si, že by jsi chtěl vědět, že je Alice ve Forks.“
Otevřel jsem oči a zíral na shnilý dřevěný trám tři palce od mého obličeje.
„Cože?“ můj hlas byl nevýrazný, prostý citu.
„Ty víš, jaká Alice je – myslí si, že ví všechno. Stejně jako ty.“ Rosalie se zachichotala bez stopy humoru. Její hlas měl nervózní náboj, jako kdyby byla náhle nejistá ohledně toho, co dělala.
Ale můj vztek mě zatvrdil na tož, abych se staral o to, co bylo Rosaliiným problémem.
Alice mi odpřísáhla, že bude následovat můj příklad pokud jde o Bellu, třebaže nesouhlasila s mým rozhodnutím. Slíbila, že nechá Bellu o samotě…po tak dlouho jako já. Zřejmě si myslela, že nakonec ukončím tu bolest. Možná o tom má pravdu.
Ale já jsem ji neukončil. Zatím. Tak co dělá ve Forks? Přál jsem si zakroutit tím jejím vychrtlým krkem. Ne že by mě Jasper nechal přiblížit se k ní, jakmile by zachytil závan vzteku, zhasil by mě…
„Jsi tam ještě, Edwarde?“
Neodpověděl jsem. Stlačil jsem si hořen nosu konečky prstů, uvažoval jsem, jestli je možné pro upíra, aby dostal migrénu.
Na druhé straně, jestli se Alice už vrátila…
Ne. Ne. Ne. Ne.
Dal jsem slib. Bella si zaslouží život. Dal jsem ji slib. Bella si zaslouží život.
Opakoval jsem si slova jako mantru, pokoušel jsem se pročistit si hlavu od té lákavé představy Bellinho tmavého okna. Vchodu k mému jedinému útočišti.
Bezpochyby bych se musel plazit, kdybych se vrátil. Nevadilo by mi to. S radostí bych mohl strávit desetiletí na kolenou, kdybych byl s ní.
Ne, ne, ne.
„Edwarde? Nezajímáš se ani proč tam Alice je?“
„Nijak zvlášť.“
Rosaliin hlas se teď stal trošku samolibým, potěšeným, nepochybně proto, že si vynutila odpověď ode mě. „No, pochopitelně, ona tak úplně neporušila to pravidlo. Chci říct, ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí.“
Pomalu jsem zamrkal očima. Bella odešla? Mé myšlenky kroužili dokola v nečekané představy. Ještě nematurovala, takže se musela vrátit ke své matce. To bylo rozumné. Měla by žít ve slunečním světle. To bylo rozumné, že byla schopná udělat za sebou tlustou černou čáru.
Pokusil jsem se polknout, ale nemohl jsem.
Rosalie se zvonivě zasmála nervózním smíchem.
„Takže nemusíš být na Alice naštvaný.“
„Takže, proč jsi mi zavolala, Rosalie, pokud ne dostat Alice do potíží? Proč mě otravuješ?“
„Počkej!“ řekla, vycítila, správně, že jsem schopný ji znovu zavěsit. „To není to, proč jsem volala.“
„Tak proč? Řekni mi to rychle, a pak mě nechej o samotě.“
„No, tak tedy…“ zaváhala.
„Vymáčkni se Rosalie. Máš deset vteřin.“
„Myslím si, že by ses měl vrátit domů.“ Prohlásila Rosalie ve spěchu. „Jsem unavená z toho, jak Esme truchlí a Carlisle se nikdy nezasměje. Měl by ses stydět za to, co jsi jim udělal. Emmett tě po celou dobu postrádá a to mi začíná lézt na nervy. Máš rodinu. Dospěj a přemýšlej o něčem kromě sebe.“
„Zajímavá rada, Rosalie. Dovol mi ti povědět krátký příběh o hrnku a konvici…“
„Já na ně myslím, na rozdíl od tebe. Nezajímáš se o to, jak moc ubližuješ Esme, pokud ne někomu jinému? Ona tě miluje víc než ostatní z nás, a ty to víš. Vrať se domů.“
Neodpověděl jsem.
„Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí, ty se z toho dostaneš.“
„Forks nikdy nebyl problém, Rosalie,“ řekl jsem, pokoušel jsem se být trpělivý. Co říkala o Esme a Carlislovi, to uhodilo na citlivou strunu. „Jen proto, že Bella“ – bylo těžké vyslovit její jméno nahlas – „se přestěhovala na Floridu, to neznamená, že jsem schopný… Podívej, Rosalie. Opravdu mě to mrzí, ale, věř mi, neudělalo by to nikoho šťastnějšího, kdybych tam byl.“
„Um…“
Znovu nastalo to nervózní zaváhání.
„Co je to, co jsi mi nepověděla, Rosalie? Je Esme v pořádku? Je Carlisle-“
„Jsou v pořádku. To jenom…dobře, neřekla jsem, že se Bella přestěhovala.“
Nepromluvil jsem. Přejížděl jsem si náš rozhovor v hlavě. Ona, Rosalie řekla, že se Bella přestěhovala. Řekla: …ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí. A potom: Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí… Takže, Bella není ve Forks. Co myslela tím, že se Bella nepřestěhovala?
Pak Rosalie znovu spěchala se slovy, tentokrát je říkala skoro rozhněvaně.
„Nechtěli ti to říct, ale já si myslím, že je to hloupé. Čím rychleji se z toho dostaneš, tím dříve se věci mohou vrátit do normálu. Nač tě nechat smutně procházet temnými kouty světa, když to není nutné. Můžeš se vrátit domů. Zase můžeme být rodina. Je po všem.“
Moje mysl se zdála, že je porouchaná, nesouvislá. Nedokázal jsem pochopit její slova. Je tady něco velmi, velmi evidentního v tom, co mi řekla, ale neměl jsem tušení, co to je. Můj mozek si pohrával s tou informací, vytvářel z ní zvláštní, nesrozumitelné představy. Absurdní.
„Edwarde?“
„Neporozuměl jsem tomu, co jsi říkala, Rosalie. “
Dlouhá pauza, délka několika lidských tepů.
„Ona je mrtvá, Edwarde.“
Delší pauza.
„Je mi to…líto. Myslím si, že máš právo to vědět. Bella…skočila z útesu před dvěma dny. Alice to viděla, ale bylo příliš pozdě něco udělat. Myslím, že by pomohla, ačkoliv by nedodržela slovo, kdyby v té věci měla čas. Vrátila se, aby udělala, co může, pro Charlieho. Víš, jak se o něj odjakživa starala-“
Telefon zmlkl. Trvalo mi několik vteřin, abych to pochopil, abych ho silou vypnul.
Dlouho jsem seděl v prašné temnotě, přimrazený na místě. Bylo to jako kdyby čas skončil. Jako kdyby se vesmír zastavil.
Pomalu, pohybujíc se jako stařec, zapnul jsem znovu telefon a vytočil číslo, u kterého jsem si slíbil, že na něj nikdy znovu nezavolám.
Pokud to bude ona, zavěsím. Pokud to bude Charlie, získal bych informaci, kterou jsem potřeboval, prostřednictvím lsti. Ověřil bych si nesprávnost Rosaliina nechutného vtipu, potom bych se vrátil ke své prázdnotě.
„Swanovi.“ Odpověděl hlas, který jsem nikdy předtím neslyšel. Mužský chraplavý hlas, hluboký, ale pořád mladiství.
Nezarazil jsem se, abych popřemýšlel o důsledku toho.
„Tady je Dr. Carlisle Cullen,“ řekl jsem, dokonale jsem napodobil hlas mého otce. „Mohl bych prosím mluvit s Charliem?“
„Není tady.“ odvětil hlas, byl jsem neurčitě překvapený nad zuřivostí v něm. Slova byla téměř zavrčení. Ale to nebylo důležité.
„Dobře, kde potom je?“ dožadoval jsem se, začínal jsem být netrpělivý.
Nastala krátká pauza, jako kdyby ten cizinec chtěl ty informace zatajit přede mnou.
„Je na pohřbu.“ odpověděl konečně kluk.
Zase jsem zaklapl telefon.
Tento urývek je z 18. kapitoly New moon. Jde o telefonický rozhovor mezi Rosalie a Alice. Tento úryvek byl zajímavá skušenost – je psaný s Rosalinho pohledu. /bM
...Stephenie Meyerová...
Nepatrný zvuk šepotu - ne tady, ale o několik stovek yardů severněji - mě přiměl vyskočit. Moje ruka se automaticky sevřela kolem telefonu, přitáhla jsem si ho blíž a skryla z dohledu jedním pohybem. Předodila jsem si vlasy přes rameno a dívala jsem se skrz úzké vysoká okna do lesa. Byl stinný den, zatažený; můj odraz byl výraznější než stromy a mraky. Zírala jsem na své široké, překvapené oči, na rty, které se mi v koutcích stáčely dolů, na malé vertikální vrásky mezi mým obočím…
Zamračila jsem se a s opovržením tak smazala výraz viny. S přitažlivým opovržením. Nepřítomně jsem si všimla, jak ten nelítostný výraz padne k mé tváři, hezky kontrastoval s laskavou zlatostí mých hustých loken. Zároveň mé oči pročesávaly prázdný aljašský les a byla jsem ráda, že jsem pořád sama. Ten zvuk nebyl nic - pták, nebo možná vánek.
Nebyl důvod cítit úlevu, říkala jsem sama sobě. Žádný důvod cítit vinu. Neudělala jsem nic špatného.
Plánovali snad ostatní, že Edwardovi nikdy neřeknou pravdu? Nechat ho válet s pocitem viny po špinavých přístřešcích, zatímco je Esme zarmoucená, Carlisle každou druhou vteřinu přemýšlí, co právě dělá a Emmett z osamělosti pomalu ztrácí svůj přirozený humor? Jak to mohlo být fér?
Kromě toho, není možné udržet před Edwardem tajemství na moc dlouho. Dříve nebo později by nás vyhledal, aby se z nějakého důvodu podíval na Alice nebo Carlisla a pak by se dozvěděl pravdu. Poděkoval by nám, že jsme mu lhali? Těžko. Edward musí vědět vždycky všechno; on žije pro ten pocit vševědoucnosti. Měl by obrovský výbuch vzteku a bylo by to ještě horší vzhledem k tomu, že jsme mu zatajili Bellinu smrt.
Až trochu vychladne a dostane se z té kaše, pravděpodobně mi poděkuje, že jsem byla jediná tak odvážná, abych k němu byla upřímná.
Míle daleko zakřičel jestřáb; ten zvuk mě přiměl znovu vyskočit a zkontrolovat okno. Moje tvář měla ten stejný provinilý výraz jako předtím. Zamračila jsem se na svůj odraz ve skle.
Fajn, takže mám svůj vlastní program. Bylo snad tak špatné chtít, aby byla moje rodina opět spolu? Bylo tak sobecké postrádat ten denní klid, to zásadní štěstí, které jsem považovala za samozřejmé, to štěstí, které, jak se zdálo, odešlo spolu s Edwardem?
Chtěla jsem jen, aby bylo všechno jako dřív. Co bylo špatně? Nevypadalo to tak zle. Konec konců, neudělala jsem to jen pro sebe, ale pro všechny ostatní. Pro Esme, Carlisla a Emmetta.
Pro Alice zas tak moc ne, i když bych měla předstírat… Ale Alice si byla tak jistá, jak se věci nakonec vyvinou - že se Edward nedokáže držet dál od své malé lidské přítelkyně - že se ani neobtěžovala se smutkem. Alice vždycky žila v tak trochu jiném světě, než my ostatní, zamčená ve své stále proměnlivé realitě. Vzhledem k tomu, že Edward byl jediný, který dokázal do té reality proniknout, myslela jsem, že pro ni bude jeho nepřítomnost těžší. Ale byla si jistá jako vždycky, žijíc dopředu, její mysl v čase, kterého její tělo ještě nedosáhlo. Vždycky tak klidná.
I když byla dost zuřivá, když viděla Bellu skočit…
Byla jsem příliš netrpělivá? Jednala jsem moc brzy?
Můžu být stejně tak upřímná k sobě, protože až se Edward vrátí domů, uvidí každý kousek malichernosti v mém rozhodnutí. Mohl by uznat moje špatné motivy a přijmout je.
Ano, byla jsem nedůvěřivá ohledně toho, co Alice k Belle cítí. Odjela by Alice tak unáhleně, s takovým zděšením a panikou, kdybych to byla já, koho by viděla skočit z útesu? Miluje tu všední lidskou dívku o tolik víc než mě?
Ale žárlivost byla jenom maličkost. Možná jsem se unáhlila, ale neovládla jsem to. Stejně bych musela Edwardovi zavolat. Jsem si jistá, že by dal přednost mé hrubé upřímnosti, než klamání od ostatních. Jejich laskavost byla od začátku zbytečná; Edward by se konečně vrátil domů.
A teď se může vrátit domů dřív.
Nebyla to jen rodinná spokojenost, co jsem postrádala.
Upřímně mi scházel i Edward. Chyběly mi jeho malé uštěpačné poznámky, jeho černý humor, který byl víc v souladu s mým temným smyslem pro humor než Emmettova slunečná žertovná povaha. Chyběla mi hudba - jeho stereo vyřvávající jeho poslední nezávislý objev, a klavír, ten zvuk, když Edward splétal své obvykle vzdálené myšlenky do průzračné melodie. Chybí mi jeho hučení v garáži vedle mě, když jsme spolu vylepšovali auta, to byl jediný čas, kdy jsme byli perfektně sladění.
Postrádám svého bratra. Určitě by mě nemusel soudit tak tvrdě, kdyby v mé mysli viděl tyhle myšlenky.
Bylo by to chvíli nepříjemné, to jsem věděla. Ale čím dřív by se vrátil domů, tím dřív by bylo všechno jako dřív…
Hledala jsem ve své mysli pro Bellu nějaký smutek a potěšilo mě, když jsem si uvědomila, že je mi jí vážně líto. Trochu. To nakonec stačilo: učinila Edwarda tak šťastným, jak jsem ho nikdy předtím neviděla. Samozřejmě, zároveň ho učinila nejvíc zoufalým v jeho stoletém životě. Ale chyběl mi ten mír, který na těch několik krátkých měsíců vnesla do jeho srdce. Opravdu jsem litovala její ztráty.
Díky tomuto poznání jsem se cítila trochu líp, spokojeně. Usmála jsem se na svůj odraz ve skle, na své plápolající vlasy a cedrové zdi Tanyina dlouhého útulného obývacího pokoje a užívala jsem si ten pohled. Když jsem se usmála, na planetě nebyla žádná žena nebo muž, smrtelný, či nesmrtelný, který by se mi vyrovnal v kráse. Byla to příjemná myšlenka. Možná nebylo zrovna lehké se mnou žít. Možná jsem byla povrchní a sobecká. Možná bych měla lepší povahu, kdybych se narodila s nehezkým obličejem a nudným tělem. Možná bych tak byla šťastnější. Ale bylo nemožné to prokázat. Měla jsem svou krásu, to bylo něco, na co jsem se mohla spolehnout.
Usmála jsem se divočeji.
Zazvonil telefon a já jsem automaticky stáhla ruku, přestože zvuk přišel z kuchyně a ne z mé dlaně.
Okamžitě jsem věděla, že je to Edward. Volal, aby si ověřil moje informace. Nevěřil mi. Zřejmě si myslí, že jsem dost krutá nato, abych byly schopná takového vtipu. Mračila jsem se, když jsem letěla do kuchyně zvednout Tanyin telefon.
Telefon byl na samém konci dlouhé kuchyňské linky. Sáhla jsem po telefonu, ještě než doznělo první zazvonění a při odpovědi jsem se otočila čelem k francouzským dveřím. Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem, že sleduju, jestli se nevrací Emmett nebo Jasper. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli mluvit s Edwardem. Mohli by se zlobit…
"Ano?" dožadovala jsem se.
"Rose, musím mluvit s Carlislem, hned," vychrlila Alice.
"Ach, Alice! Carlisle je na lovu. Co-?"
"Fajn, hned, jak se vrátí."
"Co se děje? Můžu ho dohonit a říct mu, aby ti zavolal-"
"Ne," přerušila mě Alice znovu. "Budu v letadle. Koukni, neslyšela jsi něco o Edwardovi?"
Bylo zvláštní, jak se mi zahoupal žaludek, jako by se chtěl propadnout úplně dolů. Ten pocit s sebou přinesl silný pocit Déja vu. Slabý náznak dávno ztracených lidských vzpomínek. Nevolnost…
"No, ano, Alice. Opravdu. Mluvila jsem s Edwardem. Jen před několika minutami." Na vteřinu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych předstírala, že Edward zavolal mě. Ale samozřejmě nebyl důvod lhát. Edward mi už tak nadělá dost problémů, až se vrátí domů.
Žaludek se mi stále silně svíral, ale nevšímala jsem si ho. Rozhodla jsem se, že budu naštvaná. Alice by na mě neměla takhle štěkat. Edward nechtěl lži, chtěl pravdu. Určitě mě podpoří, až se vrátí.
"Ty a Carlisle jste se mýlili." řekla jsem. "Nepoděkoval by vám za vaše lži. Chtěl pravdu. Chtěl ji. Tak jsem mu ji dala. Volala jsem mu. Volala jsem mu mockrát," přiznala jsem. "Dokud to nezvedl. Zpráva mohla být… špatná."
"Proč?" vyjekla Alice. "Proč jsi to udělala, Rosalie?"
"Protože čím dřív se přes to přenese, tím dřív budou věci jako dřív. Časem by se to zlepšilo, tak proč to odkládat? Čas by nic nezměnil. Bella je mrtvá. Edward bude truchlit a pak by se z toho dostal. Lepší teď, než později."
"No, zmýlila ses v obou výpočtech, Rosalie, to by mohl být docela problém, nemyslíš?" řekla Alice zuřivým zlým tónem.
Zmýlila v obou výpočtech? Rychle jsem zamrkala, snažíc se pochopit.
"Bella pořád žije?" zašeptala jsem, nemohla jsem těm slovům uvěřit. Jen jsem se snažila setřídit, které výpočty měla Alice na mysli.
"Ano, přesně tak. Je absolutně v pořádku-"
"V pořádku? Viděla jsi jí skočit z útesu!"
"Spletla jsem se."
Ta slova zněla z Aliciných úst tak cize. Alice, která se nikdy nespletla, která nebyla nikdy překvapená…
"Je to dlouhý příběh."
Alice se spletla. Bella byla naživu. A já jsem řekla…
"No, udělala jsi v tom pěkný nepořádek" zabručela jsem, obrátila jsem svou zlobu v obvinění. "Edward budě pěkně zuřit, až se vrátí domů."
"Ale v tomhle si se taky zmýlila," řekla Alice. Mluvila skrz zaťaté zuby. "To je důvod, proč volám…"
"V čem jsem se zmýlila?" V Edwardově návratu? Samozřejmě že se vrátí. Zasmála jsem se uštěpačně. "Cože? Ty myslíš, že chce napodobit Romea? Ha! Jako nějaký hloupý, romantický-"
"Ano," zasyčela Alice ledovým hlasem. "To je přesně to, co jsem viděla."
Moje kolena mi po tom tvrdém odsouzení v jejích slovech připadala neobvykle nestabilní. Chytila jsem se pro podporu trámu cedrové zdi - podporu, kterou by moje diamantově tvrdé tělo nemělo potřebovat.
"Ne. On není tak hloupý. Musí - musí si uvědomit, že-"
Ale nedokázala jsem větu dokončit, protože jsem to dokázala vidět v mé hlavě, svou vlastní vizi. Obraz sama sebe. Nemyslitelnou představu mého života, ve kterém by z nějakého důvodu přestal existovat Emmett. Otřásla jsem se hrůzou z té představy.
Ne, to se nedalo srovnat. Bella je jenom člověk. Edward nechce, aby byla nesmrtelná, takže to není totéž. Edward by nemohl cítit to samé!
"Já - já jsem to tak nemyslela, Alice. Jen jsem chtěla, aby se vrátil domů." Můj hlas byl skoro nářek.
"Na to je trochu pozdě, Rosalie," řekla Alice, tvrději a chladněji než předtím. "Schovej si svou lítost pro někoho, kdo jí uvěří."
Slyšela jsem cvaknutí a potom oznamovací tón.
"Ne," zašeptala jsem. Chvíli jsem pomalu kroutila hlavou. "Edward se musí vrátit domů."
Zírala jsem na svůj odraz v okenní tabulce francouzských dveří, ale už jsem ho neviděla. Byla to jen beztvará šmouha bílé a zlaté.
A potom, hluboko ve vzdáleném lese, se ohnul obrovský strom v nesouladu se zbytkem lesa. Emmett.
S trhnutím jsem otevřela dveře, které mi překážely v cestě. Ostře práskly o stěnu, ale ten zvuk už byl daleko za mnou, jak jsem běžela do zeleně.
"Emmette!" zakřičela jsem. "Emmette, pomoc!"
0 komentárov:
Zverejnenie komentára