BADMINTON
Niekedy v upravovanom procese pri zostavovaní knihy, musia nastať nejaké obete. Niektoré pasáže sú vystrihnuté pretože spomaľovali akciu, iné sú odobraté aby sa skrátila dĺžka, niektoré sú vystrihnuté aby sa zjednodušila zápletka.
Táto scéna vola vystrihnutá z kapitoly 11, “Komplikácie“. Hnevalo ma že ju vystrihli, ale nemohla som sa do toho vložiť, tak som to nechala tak. Keď už bolo neskoro vrátiť to späť, konečne som si uvedomila čo ma najviac trápilo. Aj napriek tomu že som niekoľkokrát spomínala Bellinu neohrabanosť na telocviku, ku podivu som ju nikdy neukázala v akcii. Toto sa stalo vtedy, keď sa Edward „pozeral“, a tak je správny moment ukázať tú nešikovnosť.
...Stephenie Meyerová...
Bezmyšlienkovito som došla do telocvične, chvejúca sa. Smerovala som k šatni, zmenila som sa skoro ako do stavu tranzu, len matne som vnímala, že tu boli aj ďalší ľudia, ktorí stáli okolo. Realita sa naplno neohlásila, pokiaľ som nedostala do ruky raketu. Pálka nebola ťažká, ale aj tak sa v mojich rukách zdala nebezpečná. Videla som, že ma niekoľko deciek v miestnosti kradmo pozorovalo. Tréner Clapp nám prikázal utvoriť dve družstva.
Milosrdne, nejaký pozostatok Mikeovej rytierskosti stále pretrval; prišiel a postavil sa vedľa mňa.
"Chceš byť sa mnou v tíme?" spýtal sa veselo.
"Díky, Mike - nemusíš to robiť, to snáď vieš." Uškrnula som sa.
"Nerob si starosti, budem sa od teba držať bokom." uškrnul sa. Niekedy bolo tak ľahké mať rada Mika.
Neobišlo sa to bez problémov. Snažila som sa držať si od Mika odstup tak, že mohol držať set v hre, ale tréner Clapp prišiel a prikázal mu, aby zostal na svojej strane kurtu, tak aby som sa mohla tiež zapojiť. Zostal a díval sa, aby tým presadil svoje slová.
S povzdychom som kráčala do centrálneho miesta na ihrisku, raketu som držala zvisle, stále opatrne.
Dievča v druhom tíme sa zlomyseľne uškrnula, keď servírovala loptičku - musela som ju zraniť behom sekcie venovanej basketbalu - práve ho hodila vysokým oblúkom niekoľko stôp nad sieťou, priamo ku mne. Neobratne som sa vymrštila dopredu, snažila som sa môj rozmach smerovať k malému gumovému votrelcovi, ale zabudla som vziať do úvahy sieť. Moja pálka sa odrazila späť od siete s prekvapujúcou silou, vystrelila preč z mojej ruky, a odrazila sa od môjho čela, predtým než tresla Mika do ramena, keď sa ponáhľal dopredu, aby zachránil set, ktorý som úplne minula.
Tréner Clapp zakašlal, alebo potlačoval smiech.
"Prepáčte, Newton," zamumlal, a odchádzal preč, takže som sa mohla vrátiť do predchádzajúceho, menej riskantného rozmiestnenia.
"Si v poriadku?" spytoval sa Mike, masíroval si rameno, práve keď som si šúchala čelo.
"Hej, a ty?" spýtala som sa pokorne, vzala som si späť svoju zbraň.
"Myslím, že to zvládnem." točil rukou dookola, uisťoval sa, že má stále úplny rozsah pohybov.
"Ja len zostanem tam vzadu." Šla som do zadného rohu ihriska, a raketu som držala opatrne za chrbtom.
Casíno (Súmrak)
Zverejnil
Katikushka
komentárov (0)
CASINO
Táto scéna bola vystrihnutá z pôvodného Twilight (Súmrak). Odohráva sa takmer na konci knihy, keď Bella, Edward a Alice zostali vo Phoenixe kým sa Bella liečila, a potom sa na ceste domov zastavili aby si zahrali v kasíne.
...Stephenie Meyerová...
Ďalšie ráno sme išli do kasína. Prirodzené svetlo sa nikdy ani nedotklo podlahy, takže to bolo veľmi ľahké. Edward mi povedal, že sa od nich všeobecne očakávalo utratiť nejaké peniaze v hoteli – naša izba bol totiž pre ten špeciálny druh návštevníkov s vysokými vkladmi do hry.
Ako išli - a ja som šla na vozíku - cez krásnu elegantnú podlahu kasína, Alice sa trikrát zastavila pri hracích strojoch a prešla kartou skrz skener. Zakaždým, keď to urobila, sa rozozneli sirény a rozsvietili svetlá, a elektronická napodobenina peňazí, ktoré padali, prezradzovali výhru pripočítanú jej izbe. Snažila sa ma presvedčiť, aby som si to tiež raz skúsila, ale zatriasla som hlavou.
"Myslela som, že si mala utratiť peniaze," obvinila som ju.
"Oh, to aj spravím," uistila ma.
"Ale nie pokiaľ ich neprinútim trochu sa zapotiť." Mala v tvári hriešny úsmev.
Dorazili sme do viac dekorovanej časti obrovského kasína, kde neboli žiadne automaty alebo normálne oblečení turisti s plastovými kelímkami plnými drobných. Otočné barové stoličky boli nahradené luxusnými stoličkami a všetky hlasy boli tiché, vážne. Ale pokračovali sme stále ďalej, skrz zlaté dvere do ďalšej miestnosti, ktorá bola súkromná a ešte viac opulentná. Konečne som pochopila, prečo Alice trvala na hodvábnej zelenej šatke, ktorú okolo mňa dneska omotala, prečo sama mala dlhý biely saténový sárong, ktorý obnažoval jej štíhle biele brucho - a prečo bol Edward tak ohromujúci a neodolateľný v svetlom obleku. Hráči v tejto miestnosti byli všetci oblečení tak skvele a draho, že to prekonalo všetky moje predstavy. Pár starších mužov malo dokonca za chrbtami mladé ženy v žiarivých šatách, rovnako ako vo filmoch. Ale ľutovala som tie prekrásne ženy, keď ich oči prebehli po Alice a Edwardovi a videli svoje vlastné nedostatky, rovnako ako videli nedostatky vo svojich partneroch. Ja som bola záhada a ich oči ma neuspokojene opustili.
Alice odtancovala smerom k dlhým stolom s ruletou a ja som sa prikrčila, keď som si uvedomila akú skazu hodlala spôsobiť.
"Vieš, ako sa hrá Black Jack, že áno," zamumlal mi Edward do ucha, keď sa ku mne sklonil.
"Robíš si srandu?" Cítila som, ako mi farba odchádza z tváre.
"Nemohol by som prehrať viac, keby som ťa nenechal hrať s tvojím šťastím," zasmial sa. Doviezol ma ku stolu s tromi prázdnymi stoličkami. Dvaja perfektne oblečení a dôstojní Aziati pozerali neveriacky, keď ma Edward jemne zdvihol, posadil do jednej z prázdnych stoličiek a sám si sadol vedľa mňa. Orientálna kráska, ktorá stála na konci stola, na nás hľadela s urážajúcou nedôverou, keď ma Edward hladil po vlasoch.
"Používaj len jednu ruku," vydýchol skoro ticho do môjho ucha. "A drž karty nad stolom."
Edward ticho prehovoril k dealerovi a na stole pred nami sa objavili dva veľké komíny temne modrých žetónov. Nemali na sebe čísla - a ja som ich nechcela poznať. Edward k sebe posunul ten menší komínček a ten väčší dal ku mne. Pozrela som sa naňho s rozpakmi a panikou, ale len sa lišiacky usmial, keď dealer rozdával karty okolo stola. Zdvihla som svoje karty opatrne jednou rukou a držala ich ztuhlo nad stolom. Mala som dve deviatky. Edward držal svoje karty voľne; videla som, že mal pätku a sedmičku. Opatrne som blyskla očami na dvoch gentlemanov vedľa seba a pozorne, ale predsa vydesene som sledovala, aký bol protokol pre Black Jack stôl s vysokými stávkami. K mojej úľave sa to zdalo dosť jednoduché. Prvý z nich prešiel vršky kariet krátko po stole a dostal kartu, druhý schoval rohy kariet pod svoju stávku a nedostal ju. Rýchlo som, červená od hlavy až k päte, dala svoje karty dolu a snažila som sa ich dostať pod svoje žetóny na stole, keď sa na mňa dealer pozrel. Oneskorene som si všimla, že mal dámu. Edward ľahko prešiel kartami po stole a dealer pred neho odhodil deviatku číslom hore. Zablyskla som po ňom očami, zatiaľ čo muž vedľa mňa uznanlivo zamručal.
Dealer mal Jaka a ja som prehrala, rovnako ako obidvaja Aziati. Ľahko nám odobral žetóny. Počula jsem hlasité zvuky zo smeru od stolu rulety, ale bála som sa pozrieť. Edward posunul další kus mojich žetónov doprostred stolu a začalo to nanovo.
Keď boli všetky moje žetóny prehrané, Edward ku mne posunul polku svojich, neschopný skryť pobavený úsmev. Hra mu šla dobre, vyhrával trikrát viac než iní muži pri stole. Ale s veľkosťou mojich stávok, ktoré kontroloval on, som prehrávala žetóny ďaleko rýchlejšie, než by ich on mohol vyhrať. Ešte som nevyhrala ani raz. Bolo to ponižujúce - ale aspoň som si mohla byť istá, že sa nikdy nestanem závislou.
Konečne som prehrala našich posledných pár žetónov. Aziati s ich ženským sprievodom sledovali Edwarda so zvedavosťou, pretože už nemohol ďalej udržať smiech a ticho sa chechtal v hlbokom pobavení, zatiaľ čo ma vracal do kolieskového kresla. Červenala som sa a držala som oči na koberci, keď ma tlačil smerom preč a stále sa smial.
"Som ten najhorší hráč v histórii," zamumlala som ospravedlňujúco.
"Vlastne nie si. To je na tom tak vtipné," zasmial sa znovu. "Neurobila si nič zle, okrem toho, že si hrala trochu konzervatívne. Šanca, že by si naozaj prehrala každé kolo..." Zatriasol hlavou s úškľabkom na tvári.
Dostali sme sa ku stolu s ruletou práve včas, aby sme videli Alice prehrať svoju obrovskú kopu rôznofarebných žetónov v jednom katastrofálnom otočení kola. Mnohí natešení hráči, ktorí s ňou vsadili na čiernu sedemnástku vypadali vražedne sklamaní. Zasmiala sa trylkovým, bezstarostným smiechom a pridala sa k nám.
"Prehrali sme dosť?" zašepkala som, keď sme boli preč zo zlatých dverí.
"Myslím, že sú spokojní. Si dnes pravdepodobne ich najobľúbenejší klient," zarehtal sa.
"Prosím, sľúb mi niečo."
"Čokoľvek."
"Nikdy, nikdy mi nehovor, koľko peňazí som dnes prehrala, prosím."
V tú chvíľu sme boli v hlučnom verejnom kasíne a jeho smiech bol nespútaný.
Táto scéna bola vystrihnutá z pôvodného Twilight (Súmrak). Odohráva sa takmer na konci knihy, keď Bella, Edward a Alice zostali vo Phoenixe kým sa Bella liečila, a potom sa na ceste domov zastavili aby si zahrali v kasíne.
...Stephenie Meyerová...
Ďalšie ráno sme išli do kasína. Prirodzené svetlo sa nikdy ani nedotklo podlahy, takže to bolo veľmi ľahké. Edward mi povedal, že sa od nich všeobecne očakávalo utratiť nejaké peniaze v hoteli – naša izba bol totiž pre ten špeciálny druh návštevníkov s vysokými vkladmi do hry.
Ako išli - a ja som šla na vozíku - cez krásnu elegantnú podlahu kasína, Alice sa trikrát zastavila pri hracích strojoch a prešla kartou skrz skener. Zakaždým, keď to urobila, sa rozozneli sirény a rozsvietili svetlá, a elektronická napodobenina peňazí, ktoré padali, prezradzovali výhru pripočítanú jej izbe. Snažila sa ma presvedčiť, aby som si to tiež raz skúsila, ale zatriasla som hlavou.
"Myslela som, že si mala utratiť peniaze," obvinila som ju.
"Oh, to aj spravím," uistila ma.
"Ale nie pokiaľ ich neprinútim trochu sa zapotiť." Mala v tvári hriešny úsmev.
Dorazili sme do viac dekorovanej časti obrovského kasína, kde neboli žiadne automaty alebo normálne oblečení turisti s plastovými kelímkami plnými drobných. Otočné barové stoličky boli nahradené luxusnými stoličkami a všetky hlasy boli tiché, vážne. Ale pokračovali sme stále ďalej, skrz zlaté dvere do ďalšej miestnosti, ktorá bola súkromná a ešte viac opulentná. Konečne som pochopila, prečo Alice trvala na hodvábnej zelenej šatke, ktorú okolo mňa dneska omotala, prečo sama mala dlhý biely saténový sárong, ktorý obnažoval jej štíhle biele brucho - a prečo bol Edward tak ohromujúci a neodolateľný v svetlom obleku. Hráči v tejto miestnosti byli všetci oblečení tak skvele a draho, že to prekonalo všetky moje predstavy. Pár starších mužov malo dokonca za chrbtami mladé ženy v žiarivých šatách, rovnako ako vo filmoch. Ale ľutovala som tie prekrásne ženy, keď ich oči prebehli po Alice a Edwardovi a videli svoje vlastné nedostatky, rovnako ako videli nedostatky vo svojich partneroch. Ja som bola záhada a ich oči ma neuspokojene opustili.
Alice odtancovala smerom k dlhým stolom s ruletou a ja som sa prikrčila, keď som si uvedomila akú skazu hodlala spôsobiť.
"Vieš, ako sa hrá Black Jack, že áno," zamumlal mi Edward do ucha, keď sa ku mne sklonil.
"Robíš si srandu?" Cítila som, ako mi farba odchádza z tváre.
"Nemohol by som prehrať viac, keby som ťa nenechal hrať s tvojím šťastím," zasmial sa. Doviezol ma ku stolu s tromi prázdnymi stoličkami. Dvaja perfektne oblečení a dôstojní Aziati pozerali neveriacky, keď ma Edward jemne zdvihol, posadil do jednej z prázdnych stoličiek a sám si sadol vedľa mňa. Orientálna kráska, ktorá stála na konci stola, na nás hľadela s urážajúcou nedôverou, keď ma Edward hladil po vlasoch.
"Používaj len jednu ruku," vydýchol skoro ticho do môjho ucha. "A drž karty nad stolom."
Edward ticho prehovoril k dealerovi a na stole pred nami sa objavili dva veľké komíny temne modrých žetónov. Nemali na sebe čísla - a ja som ich nechcela poznať. Edward k sebe posunul ten menší komínček a ten väčší dal ku mne. Pozrela som sa naňho s rozpakmi a panikou, ale len sa lišiacky usmial, keď dealer rozdával karty okolo stola. Zdvihla som svoje karty opatrne jednou rukou a držala ich ztuhlo nad stolom. Mala som dve deviatky. Edward držal svoje karty voľne; videla som, že mal pätku a sedmičku. Opatrne som blyskla očami na dvoch gentlemanov vedľa seba a pozorne, ale predsa vydesene som sledovala, aký bol protokol pre Black Jack stôl s vysokými stávkami. K mojej úľave sa to zdalo dosť jednoduché. Prvý z nich prešiel vršky kariet krátko po stole a dostal kartu, druhý schoval rohy kariet pod svoju stávku a nedostal ju. Rýchlo som, červená od hlavy až k päte, dala svoje karty dolu a snažila som sa ich dostať pod svoje žetóny na stole, keď sa na mňa dealer pozrel. Oneskorene som si všimla, že mal dámu. Edward ľahko prešiel kartami po stole a dealer pred neho odhodil deviatku číslom hore. Zablyskla som po ňom očami, zatiaľ čo muž vedľa mňa uznanlivo zamručal.
Dealer mal Jaka a ja som prehrala, rovnako ako obidvaja Aziati. Ľahko nám odobral žetóny. Počula jsem hlasité zvuky zo smeru od stolu rulety, ale bála som sa pozrieť. Edward posunul další kus mojich žetónov doprostred stolu a začalo to nanovo.
Keď boli všetky moje žetóny prehrané, Edward ku mne posunul polku svojich, neschopný skryť pobavený úsmev. Hra mu šla dobre, vyhrával trikrát viac než iní muži pri stole. Ale s veľkosťou mojich stávok, ktoré kontroloval on, som prehrávala žetóny ďaleko rýchlejšie, než by ich on mohol vyhrať. Ešte som nevyhrala ani raz. Bolo to ponižujúce - ale aspoň som si mohla byť istá, že sa nikdy nestanem závislou.
Konečne som prehrala našich posledných pár žetónov. Aziati s ich ženským sprievodom sledovali Edwarda so zvedavosťou, pretože už nemohol ďalej udržať smiech a ticho sa chechtal v hlbokom pobavení, zatiaľ čo ma vracal do kolieskového kresla. Červenala som sa a držala som oči na koberci, keď ma tlačil smerom preč a stále sa smial.
"Som ten najhorší hráč v histórii," zamumlala som ospravedlňujúco.
"Vlastne nie si. To je na tom tak vtipné," zasmial sa znovu. "Neurobila si nič zle, okrem toho, že si hrala trochu konzervatívne. Šanca, že by si naozaj prehrala každé kolo..." Zatriasol hlavou s úškľabkom na tvári.
Dostali sme sa ku stolu s ruletou práve včas, aby sme videli Alice prehrať svoju obrovskú kopu rôznofarebných žetónov v jednom katastrofálnom otočení kola. Mnohí natešení hráči, ktorí s ňou vsadili na čiernu sedemnástku vypadali vražedne sklamaní. Zasmiala sa trylkovým, bezstarostným smiechom a pridala sa k nám.
"Prehrali sme dosť?" zašepkala som, keď sme boli preč zo zlatých dverí.
"Myslím, že sú spokojní. Si dnes pravdepodobne ich najobľúbenejší klient," zarehtal sa.
"Prosím, sľúb mi niečo."
"Čokoľvek."
"Nikdy, nikdy mi nehovor, koľko peňazí som dnes prehrala, prosím."
V tú chvíľu sme boli v hlučnom verejnom kasíne a jeho smiech bol nespútaný.
Emmett Rozpráva (Súmrak)
Zverejnil
Katikushka
komentárov (0)
Emmett rozpráva
Táto časť bola vystrihnutá z pôvodného Súmraku (Twilight). Stručne som popísala Emmettov príbeh v kapitole 14 „Duch nad hmotou“, ale skutočne mi chýbalo že som ho nemohla viac popísať.
...Stephenie Meyerová...
Prekvapilo ma, že som našla podivnú spriaznenosť, ktorá sa rozvíjala medzi mnou a Emmettom, zvlášť od tej doby, čo sa stal pre mňa úplne najdesivejším zo všetkých. Malo to čo dočinenia s tým, ako sme si obidvaja vybrali, že sa pripojíme do ich rodiny; obidvaja sme boli zamilovaní - a milovali sme neustále - aj keď sme boli ľudia, aj keď uňho to trvalo veľmi krátko. Jedine to si Emmett zapamätal - on sám skutočne chápal ten zázrak, vďaka ktorému Edward zostával so mnou.
Prvýkrát sme sa o tom porozprávali jedného večera, keď si traja z nás hoveli na svetlých pohovkách pred izbou, Emmett ma ticho zasypával spomienkami, ktoré boli lepšie než rozprávky, behom toho čo sa Edward sústredil na program o vyrábaní jedál - rozhodol sa, že sa musí naučiť variť, k môjmu neuvereniu, a to šlo veľmi náročne bez patričných zmyslov chuti a čuchu. Predsa len tam bolo niečo, čo preňho nebolo logické. Jeho perfektné čelo sa zvraštilo, keď šéfkuchár celebrít okorenil ešte ďalší pokrm podľa chuti. Potlačila som úsmev.
"Prestal sa so mnou potom hrať, a ja som tušil, že som blízko tomu, aby som zomrel." Spomínal si zľahka Emmett, zakončil svoje ľudské roky príbehom o medveďovi. Edward nám nevenoval pozornosť, už to počul predtým.
"Nemohol som sa hýbať a moje vedomie sa vytrácalo, keď som započul to, o čom som si myslel, že je to ďalší medveď, a ďalší boj - predpokladal som, že by dostal moju mŕtvolu. Náhle som mal pocit, ako keby som letel. Usúdil som, že som zomrel, ale aj tak som sa pokúšal otvoriť oči. A potom som ju zbadal..." jeho tvár pri tej spomienke bola neveriaca; úplne som sa vcítila do jeho pocitov, "a vedel som, že som mŕtvy. Dokonca som nedbal na tú bolesť - premáhal som sa, aby som udržal viečka otvorené, nechcel som prešvihnúť ani jedinú sekundu tej anjelskej tváre. Blúznil som, ale pochopiteľne som sa divil, prečo sme sa ešte nedostali do neba, uvažoval som, že to musí byť ďalej než som predpokladal. A potom ma odniesla k Bohu." Zasmial sa svojim srdečným, dunivým smiechom. Ľahko som pochopila, ako niekto získal tu domnienku.
"Myslel som si, že to, čo sa mi v nasledujúcich chvíľach prihodilo, bol trest Boží, ako odplata za spáchané skutky. Mal som nejako príliš mnoho zábavy behom mojich dvadsiatich ľudských rokov, tak som nebol prekvapený z ohňov pekelných." Znovu sa zasmial, a ja som sa roztriasla; Edwardova paža okolo mňa nevedomky zosilnila zovretie.
"Čo ma prekvapilo, bolo to, že anjel neodišiel. Nedokázal som pochopiť, ako niečo tak krásneho pripustilo, že zostane v pekle sa mnou - ale bol som vďačný. Zakaždým keď Boh prichádzal, aby ma skontroloval, bál som sa, že by ju mohol odviesť, ale on to nikdy nespravil. Začínal som sa myslieť, že možno tí kazatelia, ktorí hovorili o milosrdnom Bohu, mohli mať predsa len pravdu. A potom sa ta bolesť vytratila... a oni mi tie záležitosti vysvetlili. Udivilo ich, ako málo znepokojený som bol po zodpovedaných upírých otázkach. Ale pokiaľ Carlisle a Rosalie, môj anjel, boli upíri, ako hrozné by to mohlo byť?"
Prikývla som, úplne som s ním súhlasila, medzitým on pokračoval.
"Mal som trochu viac problémov s pravidlami…" pochechtával sa. "Mal si so mnou zozačiatku plné ruky práce, že?" Emmettovo štuchnutie do Edwardovho ramena nami dvoma zatriaslo.
Edward si odfrkol, bez toho aby vzhliadol od televízie.
"Tak vidíš, peklo nie je tak hrozné, keď máš anjela, ktorý s tebou zostane." Uisťoval ma nezbedne. "Keď sa niekedy presvedčíš k prijatiu nevyhnutného, urobíš dobre."
Edwardova päsť vyletela tak rýchlo, že som nevidela, ako Emmetta udrela, ale aj tak ho hodila spať na pohovku. Edwardove oči ale nikdy neprestali sledovať obrazovku televízie.
"Edward!" hubovala som zdesene.
"Netráp sa tým, Bella." Emmett bol nevzrušený, späť na svojom sedadle.
"Viem, kde ho nájsť." Preletel očami nado mnou k Edwardovmu profilu.
" Musíš ju raz zasvätiť." Vyhrážal sa.
"Chalani!" Esmin káravý hlas ich ostro zavolal zdola schodiska.
Táto časť bola vystrihnutá z pôvodného Súmraku (Twilight). Stručne som popísala Emmettov príbeh v kapitole 14 „Duch nad hmotou“, ale skutočne mi chýbalo že som ho nemohla viac popísať.
...Stephenie Meyerová...
Prekvapilo ma, že som našla podivnú spriaznenosť, ktorá sa rozvíjala medzi mnou a Emmettom, zvlášť od tej doby, čo sa stal pre mňa úplne najdesivejším zo všetkých. Malo to čo dočinenia s tým, ako sme si obidvaja vybrali, že sa pripojíme do ich rodiny; obidvaja sme boli zamilovaní - a milovali sme neustále - aj keď sme boli ľudia, aj keď uňho to trvalo veľmi krátko. Jedine to si Emmett zapamätal - on sám skutočne chápal ten zázrak, vďaka ktorému Edward zostával so mnou.
Prvýkrát sme sa o tom porozprávali jedného večera, keď si traja z nás hoveli na svetlých pohovkách pred izbou, Emmett ma ticho zasypával spomienkami, ktoré boli lepšie než rozprávky, behom toho čo sa Edward sústredil na program o vyrábaní jedál - rozhodol sa, že sa musí naučiť variť, k môjmu neuvereniu, a to šlo veľmi náročne bez patričných zmyslov chuti a čuchu. Predsa len tam bolo niečo, čo preňho nebolo logické. Jeho perfektné čelo sa zvraštilo, keď šéfkuchár celebrít okorenil ešte ďalší pokrm podľa chuti. Potlačila som úsmev.
"Prestal sa so mnou potom hrať, a ja som tušil, že som blízko tomu, aby som zomrel." Spomínal si zľahka Emmett, zakončil svoje ľudské roky príbehom o medveďovi. Edward nám nevenoval pozornosť, už to počul predtým.
"Nemohol som sa hýbať a moje vedomie sa vytrácalo, keď som započul to, o čom som si myslel, že je to ďalší medveď, a ďalší boj - predpokladal som, že by dostal moju mŕtvolu. Náhle som mal pocit, ako keby som letel. Usúdil som, že som zomrel, ale aj tak som sa pokúšal otvoriť oči. A potom som ju zbadal..." jeho tvár pri tej spomienke bola neveriaca; úplne som sa vcítila do jeho pocitov, "a vedel som, že som mŕtvy. Dokonca som nedbal na tú bolesť - premáhal som sa, aby som udržal viečka otvorené, nechcel som prešvihnúť ani jedinú sekundu tej anjelskej tváre. Blúznil som, ale pochopiteľne som sa divil, prečo sme sa ešte nedostali do neba, uvažoval som, že to musí byť ďalej než som predpokladal. A potom ma odniesla k Bohu." Zasmial sa svojim srdečným, dunivým smiechom. Ľahko som pochopila, ako niekto získal tu domnienku.
"Myslel som si, že to, čo sa mi v nasledujúcich chvíľach prihodilo, bol trest Boží, ako odplata za spáchané skutky. Mal som nejako príliš mnoho zábavy behom mojich dvadsiatich ľudských rokov, tak som nebol prekvapený z ohňov pekelných." Znovu sa zasmial, a ja som sa roztriasla; Edwardova paža okolo mňa nevedomky zosilnila zovretie.
"Čo ma prekvapilo, bolo to, že anjel neodišiel. Nedokázal som pochopiť, ako niečo tak krásneho pripustilo, že zostane v pekle sa mnou - ale bol som vďačný. Zakaždým keď Boh prichádzal, aby ma skontroloval, bál som sa, že by ju mohol odviesť, ale on to nikdy nespravil. Začínal som sa myslieť, že možno tí kazatelia, ktorí hovorili o milosrdnom Bohu, mohli mať predsa len pravdu. A potom sa ta bolesť vytratila... a oni mi tie záležitosti vysvetlili. Udivilo ich, ako málo znepokojený som bol po zodpovedaných upírých otázkach. Ale pokiaľ Carlisle a Rosalie, môj anjel, boli upíri, ako hrozné by to mohlo byť?"
Prikývla som, úplne som s ním súhlasila, medzitým on pokračoval.
"Mal som trochu viac problémov s pravidlami…" pochechtával sa. "Mal si so mnou zozačiatku plné ruky práce, že?" Emmettovo štuchnutie do Edwardovho ramena nami dvoma zatriaslo.
Edward si odfrkol, bez toho aby vzhliadol od televízie.
"Tak vidíš, peklo nie je tak hrozné, keď máš anjela, ktorý s tebou zostane." Uisťoval ma nezbedne. "Keď sa niekedy presvedčíš k prijatiu nevyhnutného, urobíš dobre."
Edwardova päsť vyletela tak rýchlo, že som nevidela, ako Emmetta udrela, ale aj tak ho hodila spať na pohovku. Edwardove oči ale nikdy neprestali sledovať obrazovku televízie.
"Edward!" hubovala som zdesene.
"Netráp sa tým, Bella." Emmett bol nevzrušený, späť na svojom sedadle.
"Viem, kde ho nájsť." Preletel očami nado mnou k Edwardovmu profilu.
" Musíš ju raz zasvätiť." Vyhrážal sa.
"Chalani!" Esmin káravý hlas ich ostro zavolal zdola schodiska.
Nákupy (Súmrak)
Zverejnil
Katikushka
komentárov (0)
Poznáš části této kapitoly - malé kousky přežily a byly zkombinovány s tím, co je právě teď kapitola 2O "Netrpělivost." Tahle kapitola zpomalovala tempo "pronásledovací" části příběhu, ale měla jsem pocit, jako kdybych odstranila hodně z Aliciny osobnosti, když jsem se té části vzdala.
...Stephenie Meyerová...
Auto bolo elegantné, čierne a výkonné; jeho okienka mali odtieň limuzínovej čiernej. Motor priadol ako veľká mačka, zatiaľ čo sme sa ponáhľali hlbokou nocí.
Jasper šoféroval jednou rukou, vypadalo to nedbalo, ale silné auto letelo dopredu s perfektnou presnosťou.
Alice so mnou sedela na koženom čiernom sedadle. Nejako, behom dlhej noci, sa moja hlava ocitla na jej krku tvrdom ako žula, jej chladné paže ma objímali, jej tvár sa pritisla na temeno mojej hlavy. Predok jej tenkej bavlnenej halenky bol studený, navlhnutý mojimi slzami. Občas, keď se moje dýchání stalo nepravidelné, ona konejšivě zamumlala; svým rychlým, vysokým hlasem, povzbuzení, které znělo jako zpívání. Abych zachovala klid, soustředila jsem se na dotek její studené pleti; vyvolávalo to pocit jako tělesný kontakt s Edwardem.
Oba z nich mě ujišťovali - když jsem si uvědomila zasažená panikou, že všechny moje věci zůstaly v náklaďáčku - o tom, že to, když jsem si je nevzala sebou, bylo nutné něco udělat s pachovou stopou. Sdělili mi, že si nemusím dělat hlavu ohledně oblečení nebo peněz. Zkusila jsem jim důvěřovat a snažila jsem si nevšímat, jak nepohodlně se cítím v Rosaliiném nepadnoucím oblečení. Byla to bezvýznamná záležitost na to, abych na ni upozorňovala.
Na hladké hlavní silnici, Jasper nikdy nejel mohutným autem, pomaleji než sto dvacet mil za hodinu. Vypadal, že si naprosto neuvědomuje omezeních rychlosti, ale nikdy jsme neviděli hlídkovací auto. Jediné přerušení jednotvárné jízdy byly dvě zastávky, kvůli načerpání paliva. Naprázdno jsem si všimla, že Jasper byl dvakrát uvnitř zaplatit prachy.
Svítání se začalo vyjasňovat, když jsme byli někde v severní Kalifornii. Dívala jsem se s vlhkýma, pálicíma očima, jak šedivé světlo pádilo přes bezmračnou oblohu. Byla jsem vyčerpaná, ale spánek se my vyhýbal, moje mysl byla příliš zaplněná rozrušujícíma představami na no, aby se uvolnily do bezvědomí. Charlieho zlomený výraz - Edwardovu zvířecí vrčení s vyceněnými zuby, když zíral na dychtivého stopaře - Laurentův sklíčený pohled - mrtvý pohled v Edwardových očích potom, co mě naposledy políbil; promítali se mi dosud před očima, moje pocity se střídaly mezi hrůzou a zoufalstvím.
V Sacramentu, hlavním městě Kalifornie, Alice chtěla po Jasperovi, aby zastavil, aby pro mě obstarala jídlo. Ale já jsem otráveně zakroutila hlavou a nařídila mu, aby pokračoval v cestě, tlumeným hlasem.
O několik hodin později, v předměstí u L. A, k němu znovu Alice tiše promluvila, a on opustil dálnici za zvuku mých chabých protestů. Obrovské nákupní středisko bylo vidět ze silnice a Jasper zamířil přímo tam, zastavil v parkovací garáži, dole na podzemní ploše, aby zaparkoval.
"Zůstaň v autě." přikázala Jasperovi.
"Jsi si jistá?" zdál se znepokojený.
"Nevidím tu nikoho." Tvrdila. Přikývnul na souhlas.
Alice vzala mou ruku a vytáhla mě z auta. Přidržovala si moje ruce tak, že mě držela blízko svého boku, zatímco jsme šli temnou garáží. Vyhýbala se kraji garáže, zůstávala v šeru. Zaregistrovala jsem, jak její pokožka vypadá, že září ve slunečním světle, které se odráželo od chodníku. Nákupní středisko bylo přecpané, mnoho hloučků zákazníků nás míjelo, někteří z nich otočily hlavou, aby nás spatřili vycházet.
Kráčeli jsme pod mostem, který překlenul horní plošinu parkovací garáže do druhého podlaží jako sekci obchodního domu, vždy jsme se drželi pryč od přímé sluneční záře.
Jakmile jsme byli uvnitř, pod fluorescenčním osvětlení obchodu, Alice vypadala méně nápadná - jenom ostražitá křídově bledá dívka, jenom se stíny pod očima a s černými vlasy rozježenými všemi směry. Kruhy pod mýma očima, to jsme si byla jistá, byly více zřejmé než její.
Stále jsme upoutávali pozornost každého, který letmo pohlédl naším směrem. Přemýšlela jsem o tom, co si pomysleli, když nás spatřili. Drobná, tančící Alice, se svým krásným andělským obličej, oblečená do tenké světlé látky, která úplně dost zvýrazňovala její bledost, která se se mnou držela za ruce, evidentně mě vedla, zatímco já se za ní vlekla v mém trapně nepadnoucím ale drahém oblečení, moje vlasy se stočili do spleti dole na mých zádech. Alice mě neomylně vlekla ke stánku s jídlem.
"Co chceš k snědku?"
Pach tučného fast foodu mi obrátil žaludek naruby. Ale Aliciny oči nebyly zprůchodněny pro přesvědčování. Bez nadšení jsem požádala o něco krůtího.
"Můžu jít na záchod?" Zeptala jsem se, zatímco jsme zamířily k frontě.
"Dobře." a změnila směr, nikdy nepustila mou ruku.
"Dovedu jít sama." Nezajímavá atmosféra typického nákupního střediska vyvolal pocit nejnormálnosti, ne ten který jsem měla od naší katastrofální hry poslední noci.
"Je mi líto, Bello, ale Edward čte moje myšlenky, když se sem dostane, a pokud on spatří, že jsem tě na chvilku pustila z dohledu…" ztratila se, bezděčně se dívala na ty strašlivé následky.
Alespoň čekala venku v místnůstce před přecpanou toaletou. Umyla jsem si obličej tak dobře jako mé ruce, ignorovala jsem vyplašené pohledy žen kole mě. Snažila jsem si učesat vlasy svými prsty, ale rychle jsem přestala. Alice znovu u dveří popadla mou ruku a šli jsme pomalu zpět do fronty na jídlo. Vlekla jsem se, ale ona nevypadala, že je díky mně netrpělivá.
Pozorovala mě, jak jím, zpočátku pomalu, potom rychleji, jak se mi vracela chuť k jídlu. Když jsem vyprázdnila limonádu, zvedla se tak rychle, že mě opustila jen na moment - i když ze mě nikdy nespustila oči - a přinesla mi další.
"To jídlo, které ty jíš, je určitě praktičtější." Poznamenala, když jsem s tím skončila. "Ale nevypadá to jako velká zábava."
"Předpokládám, že lov je víc vzrušující."
"Nemáš ani tušení." Blýskla širokou úsměvem, odhalující plnou pusu třpytivých zubů a několik lidských se obrátilo naším směrem.
Po té co jsme vyhodili odpadky, zavedla mě do rozlehlých chodeb nákupního střediska, a potom její oči zazářili na něco, co ona hledala, vláčela mě vedle sebe na každé zástavce. Zůstala na okamžik v drahém butiku, aby koupila tři sluneční brýle, dvoje ženské, jedny mužské.
Všimla jsem si, že se na ni prodavač podíval pod novým dojmem, když mu podala cizí kreditní kartu se zlatým úzkým proužkem napříč ní. Vypátrala obchod s doplňky, kde se za zastavila pro kartáč na vlasy a gumičky.
Ale ona mě doopravdy nedostala dovnitř obchodu, dokud mě za sebou nedovlekla do něčeho jako je prodejna, které jsem nikdy často nenavštěvovala, poněvadž cena páru ponožek byla nad moji ligu.
"Ty máš velikost dvě." Bylo to oznámení, ne otázka.
Použila mě jako soumara, složila přede mně enormní množství oblečení. Tu a tam jsem ji spatřila, jak sahá po velikosti XS, když si vzala něco na ven pro sebe. Oblečení, které si vybrala pro sebe, bylo všechno z lehoučké látky, ale rukávy dlouhých šatů ji zakryly její pleť tak moc, jak jen to bylo možné. Široký, černý slaměný klobouk završil hromadu oblečení.
Prodavačka měla stejnou reakci na vzácnou kreditní kartu, stala se podlézavější a oslovovala Alici "Slečno." I když jméno, které vyslovila, bylo cizí. Jakmile jsme znovu vyšli z nákupního střediska, naše ruce obtěžkané taškami, které měla u sebe, zeptala jsem se na to.
"Jak tě to oslovovala?"
"Na téhle kreditní kartě je napsáno Rachel Lee. My musíme být opatrní, nesmíme zanechat žádný druh stopy pro stopaře. Pojďme, dokončit tvou změnu."
Přemýšlela jsem o tom, když mě zavedla na toaletu, zatlačila mě do místnůstky před ní, tak abych měla prostor na pohyb. Slyšela jsem ji, jak se přehrabuje v taškách, posléze mi podala světle modré bavlněné šaty nad dveřmi. Vděčně jsem strhnula Rosalliny moc dlouhé, příliš těsné džíny, seškubla jsem ze sebe halenku, která na mě plandala na nesprávných místech, hodila jsem jí je přes dveře. Překvapila mě, když prostrčila pode dveřmi pár měkkých kožených sandálů - kdy je sehnala? Šaty pasovaly ohromně dobře, drahý střih byl zřejmý ve způsobu, jak okolo mě splývaly.
Když jsem opustila koutek před záchodem, všimla jsem si, že Alice narvala Rossaliino oblečení do nádoby na odpadky.
"Podrž si své tenisky." Sebrala jsem je z vrchu jedné tašky.
Namířili jsme zpátky do garáže. Alice tentokrát přilákala menší počet pohledů; byla tak schovaná za taškami, pod kterými její pleť byla stěží viditelná.
Jasper čekal. Vyklouznul ven z auta, když jsme se blížili - kufr byl otevřený. Když se natahoval pro moje tašky, nejdřív věnoval Alici zatrpklý pohled.
"Věděl jsem, že jsem měl jít taky," zabručel.
"Ano," souhlasila. "oni by tě přímo milovali na dámské toaletě." Neodpověděl.
Alice rychle zašmátrala ve svých taškách, které dala do kufru. Podala Jasperovi sluneční brýle a vzala si jedny na sebe. Mě podala třetí pár a kartáč na vlasy. A vytáhla si halenku s dlouhými rukávy z tenké transparentní černé, oblekla si je na tričko, nechala kufr otevřený. Nakonec si přidala i slaměný klobouček. Provizorní kostým na ni vypadal tak, jako kdyby patřila na přechod. Popadla ještě jednu hrst oblečení, které svinula do kuličky, otevřel zadní dveře a vytvořila z něj na sedadle polštář.
"Potřebuješ se teď vyspat." Nařídila mi neústupně. Poslušně jsem vlezla na sedadlo, ihned jsem si na něj položila hlavu, schoulila jsem se na bok. Už jsem napůl spala, když autu tiše zavrnělo životem.
"Neměla bys mi dávat všechny tyto věci," zamumlala jsem.
"Nedělej si s tím hlavu, Bello. Spi." Její hlas byl utišující.
"Děkuji." Zašeptala jsem a vklouzla jsem do neklidného spánku.
Byla to bolest ze spaní v křečovité pozici, která mě vzbudila.
Byla jsem ještě unavená, ale náhle roztřesená, když jsem si vzpomněla, kde to jsem. Napřímila jsem se, abych viděla Sluneční údolí, které se rozkládala přede mnou; široké střechy pokryté taškami, palmy, dálnice, smog a bazén, objímaly krátké skalnaté hřebeny, které nazýváme pohoří. Překvapilo mě, že jsem nepocítila pocit úlevy, jenom hlodavý stesk po domově, po kapající obloze a tamních zelených oploceních pozemků, a na to, co pro mě Edward znamenal. Potřásla jsem hlavou, snažila jsem se na okraj zahnat zoufalství, které hrozilo, že mě přemůže.
Jasper a Alice si povídali; uvědomovali si, tím jsem si byla jistá, že jsem znovu při smyslech, ale nedávali to najevo. Jejich rychlé, tiché hlasy, jeden hluboký, jeden vysoký, se melodicky proplétali okolo mě. Zjistila jsem, že se bavili o tom, kde zůstat.
"Bello," nenuceně mě oslovila jako kdybych už byla součástí rozhovoru. "Kudy se jede k letišti?"
"Zůstaň na stodesítce." Odpověděla jsem automaticky. "Pojedeme přímo kolem." Chvilku jsem přemýšlela, můj mozek byl dosud zamlžený spánkem.
"My někam letíme?" Zeptala jsem se.
"Ne, ale je lepší být blízko, kdyby něco…" Zapnula si mobilní telefon a zřejmě volala na informace. Mluvila pomaleji než obvykle, ptala se na hotely poblíž letiště, souhlasila s návrhem, potom se odmlčela, během toho co ji spojily. Objednala se na týden pod jménem Christian Bower, odemlela číslo kreditní karty bez toho, aby se na ni jedinkrát podívala. Slyšela jsem, že znovu opakovala pokyny po operátorce; ujistila jsem se, že nepotřebuje pomoc se svou pamětí.
Pohled na telefon mi připomenul moje povinnosti.
"Alice" řekla jsem, když skončila. "Potřebuji zavolat tátovi." Můj hlas byl klidný. Podala mi telefon.
Bylo pozdní odpoledne; doufala jsem, že je v práci. Ale on zvedl telefon po prvním zazvonění. Zarazila jsem se, když jsem si představila jeho úzkostlivý obličej u telefonu.
"Tati?" řekla jsem váhavě.
"Bello! Kde jsi, zlatíčko?"
Silná úleva naplnila jeho hlas.
"Jedu po silnici." Nemusím mu dát najevo, že tři dny jedeme přes noc.
"Bello, musíš se otočit."
"Já potřebuji jet domů."
"Drahoušku, promluvme si o tom. Nemusíš odejít jen kvůli nějakému klukovi." Poznala jsem, že začíná být velmi opatrný.
"Tati, dej mi týden. Potřebuji si ty věci promyslet, a pak se rozhodu, jestli se vrátím. Tohle nemá nic dočinění s tebou, rozumíš?" Hlas se mi nepatrně chtěl. "Mám tě moc ráda, tatínku. Ať se rozhodnu jakkoliv, uvidíme se brzy. Slibuji."
"Dobře, Bello." Jeho hlas byl odevzdaný. "Zavolej mi, až dorazíš do Phoenixu."
"Zavolám ti z domova, tati. Ahoj."
"Ahoj, Bello." Zaváhal předtím, než zavěsil.
Přinejmenším jsem zas byla zadobře s Charliem, přemýšlela jsem, zatímco jsem podala telefon nazpět Alici. Starostlivě mě pozorovala, asi čekala další emocionální kolaps. Ale já jsem na to byla příliš unavená.
Dobře známé město letělo za temným okýnkem. Doprava byla tichá. Rychle jsme projeli středem města a potom jsme stočili okolo severní strany letiště Sky Harbor International, zabočili jsme na jih do Tempe. Právě na druhé straně vysušeného řečiště Salt River, jsme byli míly nebo tak nějak od letiště, Jasper poslechl Alicin příkaz. Snadno ho nasměrovala přes ulice ke vchodu letištního hotelu Hilton.
Uvažovala jsem o Motelu 6, ale byla jsem si jistá, že by odbyli každé peněžní starosti. Vypadá to, že mají nekonečnou rezervu.
Zajeli jsme na obslužné parkoviště pod stínem podlouhlé verandy, a dva hoteloví pikolíci se okamžitě přesunuli k boku impozantního automobilu. Jasper a Alice vystoupily, vypadaly velmi podobní filmových hvězdám ve svých tmavých brýlích. Nemotorně jsem vystoupila, ztuhlá z dlouhých hodin v autě, vypadala jsem obyčejně. Jasper otevřel kufr auta a patolízalský personál spěšně vyložil naše nákupní tašky do mosazného vozíku… Byli příliš dobře vycvičení na to, aby nevěnovali žádné udivené pohledy na náš nedostatek skutečných zavazadel.
Auto bylo velmi chladné uvnitř svého tmavého interiéru; vystoupila jsem do odpoledne v Phoenixu, dokonce i ve stínu bylo jako kdybych strčila hlavu dovnitř trouby, která je připravená na grilování. Poprvé tohoto dne, jsem se cítila doma.
Jasper sebevědomě kráčel prázdnou halou. Alice se mi starostlivě držela po boku, hotelový pikolíci nás dychtivě s našimi věcmi následovali. Jasper přistoupil k recepci s jeho neúmyslně královským stylem
"Bower," Bylo všechno, co řekl profesionálně vypadající recepční. Okamžitě zpracovávala jeho informaci, s jedním jediným nejmenším letmým pohledem k zlatovlasému idolu před ní, který prozrazoval její úlisnou zběhlost.
Okamžitě jsme byli zavedeni do našeho velikánského apartmá. Věděla jsem, že dvě koupelny tu byly jenom kvůli společenským zvyklostem. Hoteloví pikolíci efektivně složili naše tašky, zatímco jsem se ochable posadila na pohovku a Alice odtančila, aby si prohlédla další pokoje. Jasper si s nimi potřásl rukama, když odcházeli, a pohled, který si vyměnily svým směrem, když byli pryč ze dveří, byl více než spokojený; byl přímo radostí bez sebe. Potom jsme byli sami.
Jasper došel k oknům, pevně zatáhl obě vrstvy závěsů. Alice se objevila a upustila pokojově obsluhovaný jídelní lístek do mého klína.
"Objednej si cokoli," nařídila.
"Je mi dobře." prohlásila jsem netečně. Věnovala mi ponurý pohled a sebrala si nazpět jídelní lístek. Remcajíc něco o Edwardovi zvedla telefon.
"Alice, vážně," začala jsem, ale její pohled mě umlčel. Položila jsem si hlavu na opěrku pohovky a zavřela jsem oči. Probudilo mě zaklepaní na dveře. Vyskočila jsem tak rychle, že jsem hned uklouzla na podlaze atřískla se čelem o konferenční stolek.
"Au," řekla jsem omámeně, mnula jsem si hlavu.
Zaslechla jsem, jak se Jasper jednou zasmál, vzhlédla jsem, abych spatřila, jak si zakrývá ústa, snažil se potlačit zbývající část z jeho pobavení. Alice otevřela dveře, pevně přitom tiskla rty k sobě, ale koutky úst jí cukali.
Zrudla jsem a vydrápala jsem se zpátky na pohovku, chytila jsem si rukama hlavu. Bylo to moje jídlo; vůně tmavého masa, sýru, česneku a brambor lákavě vířila okolo mě. Alice nesla podnos tak obratně jakoby byla po několik let servírkou, položila jej na stůl vedle mých kolen.
"Potřebuješ bílkoviny." objasňovala, zvedla stříbrný poklop, aby ukázala velikánský řízek a okrasnou bramborovou skulpturu. "Edward s tebou nebude šťastný, pokud tvoje krev bude cítit chudokrevností, až sem dorazí. Byla jsem si skoro jistá, že si dělala legraci.
Nyní, když jsem ucítila jídlo, byla jsem znovu hladová. Jedla jsem rychle, cítila jsem, že se mi vrací síla, když cukry objevily můj krevní oběh. Alice a Jasper si mě nevšímali, sledovali zpravodajství a povídali si tak rychle a tiše, že jsem nedokázala porozumět jejich rozmluvě.
Druhé zaklepání rozeznělo dveře. Vyskočila jsem na nohy, jen taktak jsem se vyvarovala další nehodě s poloprázdným podnosem na konferenčním stolku.
"Bello, musíš se uklidnit." Řekl Jasper, zatímco Alice šla otevřít. Člen administrativního sboru ji podal malou tašku s logem Hiltonu na ní a potichu odešel. Alice ji získala pro mě a tak mi ji podala. Otevřela jsem ji a našla jsem v ní kartáček na zuby, zubní pastu a všechny další nepostradatelné věci, které jsem nechala vzadu svého náklaďáčku. Slzy se mi objevily v očích.
"Vy jste ke mně tak laskavý." Podívala jsem se na Alici a potom na Jaspera, přemožené pocity.
Zpozorovala jsem, že je Jasper obvykle opatrnější na to, aby si udržoval odstup ode mě, takže mě překvapilo, když přišel k mému boku a položil ruku na moje rameno.
"Ty jsi teď součástí sabatu čarodějnic." dobíral si mě, a hřejivě se usmíval. Cítila jsem, jak intenzivní malátnost nenadále pronikla do mého těla; oční víčka byla nějak příliš těžká, abych je zvedla nahoru.
"Velmi rafinované, Jaspere," Zaslechla jsem Alici říkat znechuceným tónem. Její chladné, útlé paže vklouzly pod moje kolena a zezadu mých zad. Zvedla mě, ale byla jsem v limbu dříve, než mě donesla do postele.
Bylo velmi brzy, když jsem se vzbudila. Spala jsem dobře, beze snů, a byla jsem čilejší než obvykle bývám po probuzení. Byla tma, ale namodralé záblesky světla vycházely z pod dveří. Natáhla jsem se a snažila jsem se najít lampičku na nočním stolku vele postele. Světlo se mi rozsvítilo nad hlavou, zalapala jsem po dechu, a Alice byla tu, klečela vedle mě na posteli, její ruka na lampičce, která byla nelogicky připevněná k čelu postele.
"Promiň." Řekla, když jsem se s úlevou sesula zpátky na polštář. "Jasper má pravdu." Pokračovala, "Musíš se uklidnit."
"Dobře, ale neříkej mu to." zavrčela jsem. "Jestli se mě pokusí uklidnit ještě víc, budu v kómatu."
Zahihňala se. "No tohle, ty sis toho všimla?"
"Kdyby mě praštil do hlavy smažící pánví, bylo by to méně nápadné."
"Potřebuješ spát." Pokrčila rameny, stále se usmívala.
"A teď potřebuji sprchu!" Uvědomila jsem si, že mám dosud oblečené světle modré šaty, které nebyly zdaleka tak pomačkané, jak by měli právo být. Moje ústa chutnala nejasně.
"Myslím si, že budeš mít modřinu na čele." Zmínila se, zatímco jsem mířila do koupelny.
Potom, co jsem se umyla, cítila jsem se mnohem lépe. Oblékla jsem si oblečení, které pro mě Alice položila na postel, zelenou halenku, která vypadala jako kdyby byla zhotovená z hedvábí, a světle hnědé šortky. Cítila jsem se provinile, že moje nové svršky jsou mnohem hezčí než jakékoli mé oblečení, které jsem nechala v náklaďáčku.
Bylo příjemné nakonec udělat něco s mými vlasy; hotelový šampón byl od dobré kvalitní značky a moje vlasy se znovu leskly. Dávala jsem si na čas, vyfoukala jsem si je do dokonalé rovnosti. Měla jsem pocit, že stejně toho dnes nebudeme moc dělat. Důkladná kontrola v zrcadle mi ukázala tmavý stín na čele. Báječné.
Když jsem se konečně vynořila z koupelny, světlo dosáhlo vrcholné hranice ostrosti za hustými závěsy. Alice a Jasper seděli na pohovce, trpělivě zírali na skoro ztlumenou televizi. Na stole ležel nový podnos s jídlem.
"Sněz to," řekla Alice a přísně na něj ukázala.
Poslušně jsem se posadila na podlahu, jedla jsem jídlo, ale nevěděla jsem jaké. Neměla jsem ráda pohled ani na jednu z jejich tváří. Byly příliš nehybné. Dívali se na televizi, aniž by jedinkrát odvrátili pohled, dokonce i když dávali reklamy. Odsunula jsem podnos, můj žaludek byl náhle znepokojený. Alice se podívala dolů, sledovala nespokojeným pohledem na stále plný podnos.
"Děje se něco špatného, Alice." Zeptala jsem se mírně.
"Nic se neděje." Podívala se na mě s širokýma, upřímnýma očima, a kterým jsem ani na vteřinu nevěřila."
"Dobře, co teď děláme?"
"Čekáme, až zavolá Carlisle."
"A měl by teď volat?" Mohla jsem vidět, že jsem obětí podvodu. Aliciny oči kmitly od mých na telefon na její kožené tašce a zpátky.
"Co to znamená?" Hlas se mi zachvěl a já jsem se ho snažila ovládnout. "Že ještě nevolal."
"To jenom znamená, že nám nemají, co říct." Ale její hlas byl příliš klidný a vzduch náhle zhoustnul.
"Bello," řekl Jasper podezřele uklidňujícím hlasem, "Nemáš se čeho obávat. Jsi tady naprosto v bezpečí."
"Ty si myslíš, že se bojím o sebe?" Zeptala jsem se neochotna uvěřit.
"Co je tu jiného?" Téměř ho to udivilo. Možná cítil obsah mých citů, ale nedokázal vyčíst důvody za nimi.
"Slyšel jsi, co říkal Laurent," hlas byl jenom šepot, ale oni mě ovšem slyšeli docela dobře. "Říkal, že James je smrtící. Co když se něco zvrtne a oni se rozdělí? Jestli se něco stane komukoli z nich, Carlisleovi, Emmettovi…Edwardovi…" Polkla jsem. "Jestli ta divoká ženská ublíží Esme…" Můj hlas se zvýšil, začal nabývat hysterický podtón. "Jak bych s tím dokázal žít, když je to má vina? Nikdo z vás by kvůli mně neměl riskovat…"
"Bello, Bello, přestaň." Přerušil mě, jeho slova se řinula rychle. "Děláš si starosti naprosto zbytečnými věcmi. Důvěřuj mi v tom - nikdo z nás není v nebezpečí. Už tak jsi tady pod příliš velkým napětím, nepřidávej k tomu ještě naprosto zbytečné starosti. Poslouchej mě - " řekl kvůli tomu, že jsem sí dívala stranou. "Naše rodina je silná. Jediné, z čeho máme strach, je, že bychom ztratili tebe."
"Ale proč bys - " Tentokrát mě přerušila Alice, dotkla se mé tváře svými chladnými prsty. "Trvalo skoro století, kdy byl Edward sám. Teď našel tebe, a naše rodina je úplná. Myslíš si, že se mu někdo z nás chce dívat do očí dalších sto let, jestliže tě ztratí?"
Můj pocit viny pomalu opadal, jak jsem se dívala do jejích tmavých očí. Ale i když se ve mně rozhostil klid, věděla jsem, že nemůžu věřit svým pocitům, když je Jasper přítomen.
...Stephenie Meyerová...
Auto bolo elegantné, čierne a výkonné; jeho okienka mali odtieň limuzínovej čiernej. Motor priadol ako veľká mačka, zatiaľ čo sme sa ponáhľali hlbokou nocí.
Jasper šoféroval jednou rukou, vypadalo to nedbalo, ale silné auto letelo dopredu s perfektnou presnosťou.
Alice so mnou sedela na koženom čiernom sedadle. Nejako, behom dlhej noci, sa moja hlava ocitla na jej krku tvrdom ako žula, jej chladné paže ma objímali, jej tvár sa pritisla na temeno mojej hlavy. Predok jej tenkej bavlnenej halenky bol studený, navlhnutý mojimi slzami. Občas, keď se moje dýchání stalo nepravidelné, ona konejšivě zamumlala; svým rychlým, vysokým hlasem, povzbuzení, které znělo jako zpívání. Abych zachovala klid, soustředila jsem se na dotek její studené pleti; vyvolávalo to pocit jako tělesný kontakt s Edwardem.
Oba z nich mě ujišťovali - když jsem si uvědomila zasažená panikou, že všechny moje věci zůstaly v náklaďáčku - o tom, že to, když jsem si je nevzala sebou, bylo nutné něco udělat s pachovou stopou. Sdělili mi, že si nemusím dělat hlavu ohledně oblečení nebo peněz. Zkusila jsem jim důvěřovat a snažila jsem si nevšímat, jak nepohodlně se cítím v Rosaliiném nepadnoucím oblečení. Byla to bezvýznamná záležitost na to, abych na ni upozorňovala.
Na hladké hlavní silnici, Jasper nikdy nejel mohutným autem, pomaleji než sto dvacet mil za hodinu. Vypadal, že si naprosto neuvědomuje omezeních rychlosti, ale nikdy jsme neviděli hlídkovací auto. Jediné přerušení jednotvárné jízdy byly dvě zastávky, kvůli načerpání paliva. Naprázdno jsem si všimla, že Jasper byl dvakrát uvnitř zaplatit prachy.
Svítání se začalo vyjasňovat, když jsme byli někde v severní Kalifornii. Dívala jsem se s vlhkýma, pálicíma očima, jak šedivé světlo pádilo přes bezmračnou oblohu. Byla jsem vyčerpaná, ale spánek se my vyhýbal, moje mysl byla příliš zaplněná rozrušujícíma představami na no, aby se uvolnily do bezvědomí. Charlieho zlomený výraz - Edwardovu zvířecí vrčení s vyceněnými zuby, když zíral na dychtivého stopaře - Laurentův sklíčený pohled - mrtvý pohled v Edwardových očích potom, co mě naposledy políbil; promítali se mi dosud před očima, moje pocity se střídaly mezi hrůzou a zoufalstvím.
V Sacramentu, hlavním městě Kalifornie, Alice chtěla po Jasperovi, aby zastavil, aby pro mě obstarala jídlo. Ale já jsem otráveně zakroutila hlavou a nařídila mu, aby pokračoval v cestě, tlumeným hlasem.
O několik hodin později, v předměstí u L. A, k němu znovu Alice tiše promluvila, a on opustil dálnici za zvuku mých chabých protestů. Obrovské nákupní středisko bylo vidět ze silnice a Jasper zamířil přímo tam, zastavil v parkovací garáži, dole na podzemní ploše, aby zaparkoval.
"Zůstaň v autě." přikázala Jasperovi.
"Jsi si jistá?" zdál se znepokojený.
"Nevidím tu nikoho." Tvrdila. Přikývnul na souhlas.
Alice vzala mou ruku a vytáhla mě z auta. Přidržovala si moje ruce tak, že mě držela blízko svého boku, zatímco jsme šli temnou garáží. Vyhýbala se kraji garáže, zůstávala v šeru. Zaregistrovala jsem, jak její pokožka vypadá, že září ve slunečním světle, které se odráželo od chodníku. Nákupní středisko bylo přecpané, mnoho hloučků zákazníků nás míjelo, někteří z nich otočily hlavou, aby nás spatřili vycházet.
Kráčeli jsme pod mostem, který překlenul horní plošinu parkovací garáže do druhého podlaží jako sekci obchodního domu, vždy jsme se drželi pryč od přímé sluneční záře.
Jakmile jsme byli uvnitř, pod fluorescenčním osvětlení obchodu, Alice vypadala méně nápadná - jenom ostražitá křídově bledá dívka, jenom se stíny pod očima a s černými vlasy rozježenými všemi směry. Kruhy pod mýma očima, to jsme si byla jistá, byly více zřejmé než její.
Stále jsme upoutávali pozornost každého, který letmo pohlédl naším směrem. Přemýšlela jsem o tom, co si pomysleli, když nás spatřili. Drobná, tančící Alice, se svým krásným andělským obličej, oblečená do tenké světlé látky, která úplně dost zvýrazňovala její bledost, která se se mnou držela za ruce, evidentně mě vedla, zatímco já se za ní vlekla v mém trapně nepadnoucím ale drahém oblečení, moje vlasy se stočili do spleti dole na mých zádech. Alice mě neomylně vlekla ke stánku s jídlem.
"Co chceš k snědku?"
Pach tučného fast foodu mi obrátil žaludek naruby. Ale Aliciny oči nebyly zprůchodněny pro přesvědčování. Bez nadšení jsem požádala o něco krůtího.
"Můžu jít na záchod?" Zeptala jsem se, zatímco jsme zamířily k frontě.
"Dobře." a změnila směr, nikdy nepustila mou ruku.
"Dovedu jít sama." Nezajímavá atmosféra typického nákupního střediska vyvolal pocit nejnormálnosti, ne ten který jsem měla od naší katastrofální hry poslední noci.
"Je mi líto, Bello, ale Edward čte moje myšlenky, když se sem dostane, a pokud on spatří, že jsem tě na chvilku pustila z dohledu…" ztratila se, bezděčně se dívala na ty strašlivé následky.
Alespoň čekala venku v místnůstce před přecpanou toaletou. Umyla jsem si obličej tak dobře jako mé ruce, ignorovala jsem vyplašené pohledy žen kole mě. Snažila jsem si učesat vlasy svými prsty, ale rychle jsem přestala. Alice znovu u dveří popadla mou ruku a šli jsme pomalu zpět do fronty na jídlo. Vlekla jsem se, ale ona nevypadala, že je díky mně netrpělivá.
Pozorovala mě, jak jím, zpočátku pomalu, potom rychleji, jak se mi vracela chuť k jídlu. Když jsem vyprázdnila limonádu, zvedla se tak rychle, že mě opustila jen na moment - i když ze mě nikdy nespustila oči - a přinesla mi další.
"To jídlo, které ty jíš, je určitě praktičtější." Poznamenala, když jsem s tím skončila. "Ale nevypadá to jako velká zábava."
"Předpokládám, že lov je víc vzrušující."
"Nemáš ani tušení." Blýskla širokou úsměvem, odhalující plnou pusu třpytivých zubů a několik lidských se obrátilo naším směrem.
Po té co jsme vyhodili odpadky, zavedla mě do rozlehlých chodeb nákupního střediska, a potom její oči zazářili na něco, co ona hledala, vláčela mě vedle sebe na každé zástavce. Zůstala na okamžik v drahém butiku, aby koupila tři sluneční brýle, dvoje ženské, jedny mužské.
Všimla jsem si, že se na ni prodavač podíval pod novým dojmem, když mu podala cizí kreditní kartu se zlatým úzkým proužkem napříč ní. Vypátrala obchod s doplňky, kde se za zastavila pro kartáč na vlasy a gumičky.
Ale ona mě doopravdy nedostala dovnitř obchodu, dokud mě za sebou nedovlekla do něčeho jako je prodejna, které jsem nikdy často nenavštěvovala, poněvadž cena páru ponožek byla nad moji ligu.
"Ty máš velikost dvě." Bylo to oznámení, ne otázka.
Použila mě jako soumara, složila přede mně enormní množství oblečení. Tu a tam jsem ji spatřila, jak sahá po velikosti XS, když si vzala něco na ven pro sebe. Oblečení, které si vybrala pro sebe, bylo všechno z lehoučké látky, ale rukávy dlouhých šatů ji zakryly její pleť tak moc, jak jen to bylo možné. Široký, černý slaměný klobouk završil hromadu oblečení.
Prodavačka měla stejnou reakci na vzácnou kreditní kartu, stala se podlézavější a oslovovala Alici "Slečno." I když jméno, které vyslovila, bylo cizí. Jakmile jsme znovu vyšli z nákupního střediska, naše ruce obtěžkané taškami, které měla u sebe, zeptala jsem se na to.
"Jak tě to oslovovala?"
"Na téhle kreditní kartě je napsáno Rachel Lee. My musíme být opatrní, nesmíme zanechat žádný druh stopy pro stopaře. Pojďme, dokončit tvou změnu."
Přemýšlela jsem o tom, když mě zavedla na toaletu, zatlačila mě do místnůstky před ní, tak abych měla prostor na pohyb. Slyšela jsem ji, jak se přehrabuje v taškách, posléze mi podala světle modré bavlněné šaty nad dveřmi. Vděčně jsem strhnula Rosalliny moc dlouhé, příliš těsné džíny, seškubla jsem ze sebe halenku, která na mě plandala na nesprávných místech, hodila jsem jí je přes dveře. Překvapila mě, když prostrčila pode dveřmi pár měkkých kožených sandálů - kdy je sehnala? Šaty pasovaly ohromně dobře, drahý střih byl zřejmý ve způsobu, jak okolo mě splývaly.
Když jsem opustila koutek před záchodem, všimla jsem si, že Alice narvala Rossaliino oblečení do nádoby na odpadky.
"Podrž si své tenisky." Sebrala jsem je z vrchu jedné tašky.
Namířili jsme zpátky do garáže. Alice tentokrát přilákala menší počet pohledů; byla tak schovaná za taškami, pod kterými její pleť byla stěží viditelná.
Jasper čekal. Vyklouznul ven z auta, když jsme se blížili - kufr byl otevřený. Když se natahoval pro moje tašky, nejdřív věnoval Alici zatrpklý pohled.
"Věděl jsem, že jsem měl jít taky," zabručel.
"Ano," souhlasila. "oni by tě přímo milovali na dámské toaletě." Neodpověděl.
Alice rychle zašmátrala ve svých taškách, které dala do kufru. Podala Jasperovi sluneční brýle a vzala si jedny na sebe. Mě podala třetí pár a kartáč na vlasy. A vytáhla si halenku s dlouhými rukávy z tenké transparentní černé, oblekla si je na tričko, nechala kufr otevřený. Nakonec si přidala i slaměný klobouček. Provizorní kostým na ni vypadal tak, jako kdyby patřila na přechod. Popadla ještě jednu hrst oblečení, které svinula do kuličky, otevřel zadní dveře a vytvořila z něj na sedadle polštář.
"Potřebuješ se teď vyspat." Nařídila mi neústupně. Poslušně jsem vlezla na sedadlo, ihned jsem si na něj položila hlavu, schoulila jsem se na bok. Už jsem napůl spala, když autu tiše zavrnělo životem.
"Neměla bys mi dávat všechny tyto věci," zamumlala jsem.
"Nedělej si s tím hlavu, Bello. Spi." Její hlas byl utišující.
"Děkuji." Zašeptala jsem a vklouzla jsem do neklidného spánku.
Byla to bolest ze spaní v křečovité pozici, která mě vzbudila.
Byla jsem ještě unavená, ale náhle roztřesená, když jsem si vzpomněla, kde to jsem. Napřímila jsem se, abych viděla Sluneční údolí, které se rozkládala přede mnou; široké střechy pokryté taškami, palmy, dálnice, smog a bazén, objímaly krátké skalnaté hřebeny, které nazýváme pohoří. Překvapilo mě, že jsem nepocítila pocit úlevy, jenom hlodavý stesk po domově, po kapající obloze a tamních zelených oploceních pozemků, a na to, co pro mě Edward znamenal. Potřásla jsem hlavou, snažila jsem se na okraj zahnat zoufalství, které hrozilo, že mě přemůže.
Jasper a Alice si povídali; uvědomovali si, tím jsem si byla jistá, že jsem znovu při smyslech, ale nedávali to najevo. Jejich rychlé, tiché hlasy, jeden hluboký, jeden vysoký, se melodicky proplétali okolo mě. Zjistila jsem, že se bavili o tom, kde zůstat.
"Bello," nenuceně mě oslovila jako kdybych už byla součástí rozhovoru. "Kudy se jede k letišti?"
"Zůstaň na stodesítce." Odpověděla jsem automaticky. "Pojedeme přímo kolem." Chvilku jsem přemýšlela, můj mozek byl dosud zamlžený spánkem.
"My někam letíme?" Zeptala jsem se.
"Ne, ale je lepší být blízko, kdyby něco…" Zapnula si mobilní telefon a zřejmě volala na informace. Mluvila pomaleji než obvykle, ptala se na hotely poblíž letiště, souhlasila s návrhem, potom se odmlčela, během toho co ji spojily. Objednala se na týden pod jménem Christian Bower, odemlela číslo kreditní karty bez toho, aby se na ni jedinkrát podívala. Slyšela jsem, že znovu opakovala pokyny po operátorce; ujistila jsem se, že nepotřebuje pomoc se svou pamětí.
Pohled na telefon mi připomenul moje povinnosti.
"Alice" řekla jsem, když skončila. "Potřebuji zavolat tátovi." Můj hlas byl klidný. Podala mi telefon.
Bylo pozdní odpoledne; doufala jsem, že je v práci. Ale on zvedl telefon po prvním zazvonění. Zarazila jsem se, když jsem si představila jeho úzkostlivý obličej u telefonu.
"Tati?" řekla jsem váhavě.
"Bello! Kde jsi, zlatíčko?"
Silná úleva naplnila jeho hlas.
"Jedu po silnici." Nemusím mu dát najevo, že tři dny jedeme přes noc.
"Bello, musíš se otočit."
"Já potřebuji jet domů."
"Drahoušku, promluvme si o tom. Nemusíš odejít jen kvůli nějakému klukovi." Poznala jsem, že začíná být velmi opatrný.
"Tati, dej mi týden. Potřebuji si ty věci promyslet, a pak se rozhodu, jestli se vrátím. Tohle nemá nic dočinění s tebou, rozumíš?" Hlas se mi nepatrně chtěl. "Mám tě moc ráda, tatínku. Ať se rozhodnu jakkoliv, uvidíme se brzy. Slibuji."
"Dobře, Bello." Jeho hlas byl odevzdaný. "Zavolej mi, až dorazíš do Phoenixu."
"Zavolám ti z domova, tati. Ahoj."
"Ahoj, Bello." Zaváhal předtím, než zavěsil.
Přinejmenším jsem zas byla zadobře s Charliem, přemýšlela jsem, zatímco jsem podala telefon nazpět Alici. Starostlivě mě pozorovala, asi čekala další emocionální kolaps. Ale já jsem na to byla příliš unavená.
Dobře známé město letělo za temným okýnkem. Doprava byla tichá. Rychle jsme projeli středem města a potom jsme stočili okolo severní strany letiště Sky Harbor International, zabočili jsme na jih do Tempe. Právě na druhé straně vysušeného řečiště Salt River, jsme byli míly nebo tak nějak od letiště, Jasper poslechl Alicin příkaz. Snadno ho nasměrovala přes ulice ke vchodu letištního hotelu Hilton.
Uvažovala jsem o Motelu 6, ale byla jsem si jistá, že by odbyli každé peněžní starosti. Vypadá to, že mají nekonečnou rezervu.
Zajeli jsme na obslužné parkoviště pod stínem podlouhlé verandy, a dva hoteloví pikolíci se okamžitě přesunuli k boku impozantního automobilu. Jasper a Alice vystoupily, vypadaly velmi podobní filmových hvězdám ve svých tmavých brýlích. Nemotorně jsem vystoupila, ztuhlá z dlouhých hodin v autě, vypadala jsem obyčejně. Jasper otevřel kufr auta a patolízalský personál spěšně vyložil naše nákupní tašky do mosazného vozíku… Byli příliš dobře vycvičení na to, aby nevěnovali žádné udivené pohledy na náš nedostatek skutečných zavazadel.
Auto bylo velmi chladné uvnitř svého tmavého interiéru; vystoupila jsem do odpoledne v Phoenixu, dokonce i ve stínu bylo jako kdybych strčila hlavu dovnitř trouby, která je připravená na grilování. Poprvé tohoto dne, jsem se cítila doma.
Jasper sebevědomě kráčel prázdnou halou. Alice se mi starostlivě držela po boku, hotelový pikolíci nás dychtivě s našimi věcmi následovali. Jasper přistoupil k recepci s jeho neúmyslně královským stylem
"Bower," Bylo všechno, co řekl profesionálně vypadající recepční. Okamžitě zpracovávala jeho informaci, s jedním jediným nejmenším letmým pohledem k zlatovlasému idolu před ní, který prozrazoval její úlisnou zběhlost.
Okamžitě jsme byli zavedeni do našeho velikánského apartmá. Věděla jsem, že dvě koupelny tu byly jenom kvůli společenským zvyklostem. Hoteloví pikolíci efektivně složili naše tašky, zatímco jsem se ochable posadila na pohovku a Alice odtančila, aby si prohlédla další pokoje. Jasper si s nimi potřásl rukama, když odcházeli, a pohled, který si vyměnily svým směrem, když byli pryč ze dveří, byl více než spokojený; byl přímo radostí bez sebe. Potom jsme byli sami.
Jasper došel k oknům, pevně zatáhl obě vrstvy závěsů. Alice se objevila a upustila pokojově obsluhovaný jídelní lístek do mého klína.
"Objednej si cokoli," nařídila.
"Je mi dobře." prohlásila jsem netečně. Věnovala mi ponurý pohled a sebrala si nazpět jídelní lístek. Remcajíc něco o Edwardovi zvedla telefon.
"Alice, vážně," začala jsem, ale její pohled mě umlčel. Položila jsem si hlavu na opěrku pohovky a zavřela jsem oči. Probudilo mě zaklepaní na dveře. Vyskočila jsem tak rychle, že jsem hned uklouzla na podlaze atřískla se čelem o konferenční stolek.
"Au," řekla jsem omámeně, mnula jsem si hlavu.
Zaslechla jsem, jak se Jasper jednou zasmál, vzhlédla jsem, abych spatřila, jak si zakrývá ústa, snažil se potlačit zbývající část z jeho pobavení. Alice otevřela dveře, pevně přitom tiskla rty k sobě, ale koutky úst jí cukali.
Zrudla jsem a vydrápala jsem se zpátky na pohovku, chytila jsem si rukama hlavu. Bylo to moje jídlo; vůně tmavého masa, sýru, česneku a brambor lákavě vířila okolo mě. Alice nesla podnos tak obratně jakoby byla po několik let servírkou, položila jej na stůl vedle mých kolen.
"Potřebuješ bílkoviny." objasňovala, zvedla stříbrný poklop, aby ukázala velikánský řízek a okrasnou bramborovou skulpturu. "Edward s tebou nebude šťastný, pokud tvoje krev bude cítit chudokrevností, až sem dorazí. Byla jsem si skoro jistá, že si dělala legraci.
Nyní, když jsem ucítila jídlo, byla jsem znovu hladová. Jedla jsem rychle, cítila jsem, že se mi vrací síla, když cukry objevily můj krevní oběh. Alice a Jasper si mě nevšímali, sledovali zpravodajství a povídali si tak rychle a tiše, že jsem nedokázala porozumět jejich rozmluvě.
Druhé zaklepání rozeznělo dveře. Vyskočila jsem na nohy, jen taktak jsem se vyvarovala další nehodě s poloprázdným podnosem na konferenčním stolku.
"Bello, musíš se uklidnit." Řekl Jasper, zatímco Alice šla otevřít. Člen administrativního sboru ji podal malou tašku s logem Hiltonu na ní a potichu odešel. Alice ji získala pro mě a tak mi ji podala. Otevřela jsem ji a našla jsem v ní kartáček na zuby, zubní pastu a všechny další nepostradatelné věci, které jsem nechala vzadu svého náklaďáčku. Slzy se mi objevily v očích.
"Vy jste ke mně tak laskavý." Podívala jsem se na Alici a potom na Jaspera, přemožené pocity.
Zpozorovala jsem, že je Jasper obvykle opatrnější na to, aby si udržoval odstup ode mě, takže mě překvapilo, když přišel k mému boku a položil ruku na moje rameno.
"Ty jsi teď součástí sabatu čarodějnic." dobíral si mě, a hřejivě se usmíval. Cítila jsem, jak intenzivní malátnost nenadále pronikla do mého těla; oční víčka byla nějak příliš těžká, abych je zvedla nahoru.
"Velmi rafinované, Jaspere," Zaslechla jsem Alici říkat znechuceným tónem. Její chladné, útlé paže vklouzly pod moje kolena a zezadu mých zad. Zvedla mě, ale byla jsem v limbu dříve, než mě donesla do postele.
Bylo velmi brzy, když jsem se vzbudila. Spala jsem dobře, beze snů, a byla jsem čilejší než obvykle bývám po probuzení. Byla tma, ale namodralé záblesky světla vycházely z pod dveří. Natáhla jsem se a snažila jsem se najít lampičku na nočním stolku vele postele. Světlo se mi rozsvítilo nad hlavou, zalapala jsem po dechu, a Alice byla tu, klečela vedle mě na posteli, její ruka na lampičce, která byla nelogicky připevněná k čelu postele.
"Promiň." Řekla, když jsem se s úlevou sesula zpátky na polštář. "Jasper má pravdu." Pokračovala, "Musíš se uklidnit."
"Dobře, ale neříkej mu to." zavrčela jsem. "Jestli se mě pokusí uklidnit ještě víc, budu v kómatu."
Zahihňala se. "No tohle, ty sis toho všimla?"
"Kdyby mě praštil do hlavy smažící pánví, bylo by to méně nápadné."
"Potřebuješ spát." Pokrčila rameny, stále se usmívala.
"A teď potřebuji sprchu!" Uvědomila jsem si, že mám dosud oblečené světle modré šaty, které nebyly zdaleka tak pomačkané, jak by měli právo být. Moje ústa chutnala nejasně.
"Myslím si, že budeš mít modřinu na čele." Zmínila se, zatímco jsem mířila do koupelny.
Potom, co jsem se umyla, cítila jsem se mnohem lépe. Oblékla jsem si oblečení, které pro mě Alice položila na postel, zelenou halenku, která vypadala jako kdyby byla zhotovená z hedvábí, a světle hnědé šortky. Cítila jsem se provinile, že moje nové svršky jsou mnohem hezčí než jakékoli mé oblečení, které jsem nechala v náklaďáčku.
Bylo příjemné nakonec udělat něco s mými vlasy; hotelový šampón byl od dobré kvalitní značky a moje vlasy se znovu leskly. Dávala jsem si na čas, vyfoukala jsem si je do dokonalé rovnosti. Měla jsem pocit, že stejně toho dnes nebudeme moc dělat. Důkladná kontrola v zrcadle mi ukázala tmavý stín na čele. Báječné.
Když jsem se konečně vynořila z koupelny, světlo dosáhlo vrcholné hranice ostrosti za hustými závěsy. Alice a Jasper seděli na pohovce, trpělivě zírali na skoro ztlumenou televizi. Na stole ležel nový podnos s jídlem.
"Sněz to," řekla Alice a přísně na něj ukázala.
Poslušně jsem se posadila na podlahu, jedla jsem jídlo, ale nevěděla jsem jaké. Neměla jsem ráda pohled ani na jednu z jejich tváří. Byly příliš nehybné. Dívali se na televizi, aniž by jedinkrát odvrátili pohled, dokonce i když dávali reklamy. Odsunula jsem podnos, můj žaludek byl náhle znepokojený. Alice se podívala dolů, sledovala nespokojeným pohledem na stále plný podnos.
"Děje se něco špatného, Alice." Zeptala jsem se mírně.
"Nic se neděje." Podívala se na mě s širokýma, upřímnýma očima, a kterým jsem ani na vteřinu nevěřila."
"Dobře, co teď děláme?"
"Čekáme, až zavolá Carlisle."
"A měl by teď volat?" Mohla jsem vidět, že jsem obětí podvodu. Aliciny oči kmitly od mých na telefon na její kožené tašce a zpátky.
"Co to znamená?" Hlas se mi zachvěl a já jsem se ho snažila ovládnout. "Že ještě nevolal."
"To jenom znamená, že nám nemají, co říct." Ale její hlas byl příliš klidný a vzduch náhle zhoustnul.
"Bello," řekl Jasper podezřele uklidňujícím hlasem, "Nemáš se čeho obávat. Jsi tady naprosto v bezpečí."
"Ty si myslíš, že se bojím o sebe?" Zeptala jsem se neochotna uvěřit.
"Co je tu jiného?" Téměř ho to udivilo. Možná cítil obsah mých citů, ale nedokázal vyčíst důvody za nimi.
"Slyšel jsi, co říkal Laurent," hlas byl jenom šepot, ale oni mě ovšem slyšeli docela dobře. "Říkal, že James je smrtící. Co když se něco zvrtne a oni se rozdělí? Jestli se něco stane komukoli z nich, Carlisleovi, Emmettovi…Edwardovi…" Polkla jsem. "Jestli ta divoká ženská ublíží Esme…" Můj hlas se zvýšil, začal nabývat hysterický podtón. "Jak bych s tím dokázal žít, když je to má vina? Nikdo z vás by kvůli mně neměl riskovat…"
"Bello, Bello, přestaň." Přerušil mě, jeho slova se řinula rychle. "Děláš si starosti naprosto zbytečnými věcmi. Důvěřuj mi v tom - nikdo z nás není v nebezpečí. Už tak jsi tady pod příliš velkým napětím, nepřidávej k tomu ještě naprosto zbytečné starosti. Poslouchej mě - " řekl kvůli tomu, že jsem sí dívala stranou. "Naše rodina je silná. Jediné, z čeho máme strach, je, že bychom ztratili tebe."
"Ale proč bys - " Tentokrát mě přerušila Alice, dotkla se mé tváře svými chladnými prsty. "Trvalo skoro století, kdy byl Edward sám. Teď našel tebe, a naše rodina je úplná. Myslíš si, že se mu někdo z nás chce dívat do očí dalších sto let, jestliže tě ztratí?"
Můj pocit viny pomalu opadal, jak jsem se dívala do jejích tmavých očí. Ale i když se ve mně rozhostil klid, věděla jsem, že nemůžu věřit svým pocitům, když je Jasper přítomen.
Štipendium (Dodatok Nov)
Zverejnil
Katikushka
komentárov (0)
Stipendium
Tohle je nejdelší část, kterou jsem musela z Nového Měsíce vystřihnout. Je převážně ze šesté kapitoly, plus ještě sedm dalších krátkých scén, které protínají dějovou linii až do konce příběhu. Připadalo mi to celé zábavné, ale moji vydavatelé s tím nesouhlasili. Nebylo to důležité, takže to bylo obětováno na oltáři úprav – bM.
… Stephenie Meyerová…
První scéna: Den poté, co byla Bella s Jessicou na zombie filmu:
Ve výjimečných situacích mi stále chyběl Phoenix. Například teď, když jsem mířila do Forkské Federální Banky, abych tam vložila svůj výplatní šek. Dala bych nevím co za automatickou pokladnu. Nebo aspoň za anonymitu, když za stolem sedí někdo cizí.
,,Dobré odpoledne, Bello.“ Přivítala mě maminka Jessici.
,,Dobrý den, paní Stanleyová.“
,,Je tak pěkné, že jsi mohla jít včera večer s Jassicou ven. Bylo to už tak dlouho.“ Zaměřila svou řeš na mě a usmívala se, aby vytvořila přátelštější tón. Něco v mém výrazu muselo být špatně, protože její úsměv byl najednou strnulý, jak si nervózně rukou prohrábla vlasy, které se jí na chvíli slepily; její vlasy byly stejně kudrnaté jako Jassičiny a sesprejované do tuhého účesu z pevných prstýnků.
Usmála jsem se na oplátku, i když jsem věděla, že už je pozdě. Moje duchapřítomnost byla značně zaostalá.
,,Jo.“ Řekla jsem tónem, který, jak jsem doufala, zněl společensky. ,,Neměla jsem moc času, znáte to. Škola…práce…“ Snažila jsem se v mysli najít něco dalšího, co bych dodala, ale bylo tam jen prázdno.
,,Jistě.“ Usmála se trochu vřeleji, pravděpodobně šťastná, že moje odpověď zněla docela normálně a přizpůsobivě.
Najednou mě napadlo, že možná tak moc nevtipkuji, když předstírám, že tohle je pravý důvod jejího úsměvu. Kdo ví, co jí Jessica řekla o minulé noci. Ať to bylo cokoliv, nebylo to zcela nepodložené. Jsem dcera Charlieho excentrické ex manželky, šílenství může být dědičné. Rychle jsem to přeskočila ustupujíc před minulostí. Pozůstatek nedávného stavu chodícího koma. Dospěla jsem k tomu, že je tu docela dobré vysvětlení pro moje bláznovství a to i bez hlasů, které jsem teď slyšela a doufala jsem, že přesně to paní Stanleyová myslela.
Musela vidět spekulace v mých očích. Rychle se podívala pryč, z okna za mnou.
,,Práce.“ Zopakovala jsem, abych znovu upoutala její pozornost, když jsem pokládala na pult svůj šek. ,,A to je samozřejmě to, proč jsem tady.“
Znovu se usmála. Jak den postupoval, její rtěnka už byla rozpraskaná, a bylo jasné, že si s ní maluje rty o dost větší, než jsou ve skutečnosti.
,,Jak to jde u Newtonových?“ zeptala se vesele.
,,Dobře. Je zrovna sezóna.“ Odpověděla jsem automaticky, přestože projížděla přes parkoviště obchodu několikrát denně. Musela vidět ta neznámá auta. Pravděpodobně toho věděla o dodávkách a úbytku batohů v obchodě víc než já.
Nepřítomně přikývla, jak něco vyťukávala do počítače před sebou. Moje oči bloudily po tmavě hnědém pultě ve stylu sedmdesátých let se světle oranžovými ozdobami na rozích. Zdi a koberec byly trochu lepší, v neutrálním odstínu šedé, ale pult dodával celé místnosti originální vzhled.
,,Hmmm,“ mumlání paní Stanleyové znělo v o něco vyšším tónu než obvykle. Ohlédla jsem se po ní jen s poloviční pozorností, přemýšlejíc, jestli to byl pavouk lezoucí po stole, co jí tak vyděsilo.
Ale její oči byly stále přilepené na obrazovku. Její prsty teď byly bez pohybu, její výraz překvapený a znepokojený. Čekala jsem, ale neřekla nic dalšího.
,,Je něco špatně?“ Pokusili se snad Newtonovy vypsat špatný šek?
,,Ne, ne.“ Zamumlala rychle a vzhlédla ke mně s nezvyklým zábleskem v očích. Zdálo se, že potlačuje nějaké vzrušení. Připomnělo mi to Jassicu, když má nějaké nové drby o které se musí nutně s někým podělit.
,,Budeš chtít vytisknout stav svého účtu?“ zeptala se dychtivě paní Stanleyová. To jsem neměla ve zvyku. Můj účet rostl tak pomalu a předvídatelně, že nebylo složité si to vypočítat v hlavě. Ale změna v jejím hlase mě přiměla ke zvědavosti. Co bylo na té obrazovce, že jí to tak fascinovalo?
,,Jistě,“ souhlasila jsem.
Stiskla jednu klávesu a tiskárna rychle vyplivla krátký dokument.
,,Tady to je.“ Se spěchem vytrhla papír, až ho roztrhla v půlce.
,,Jejda, omlouvám se.“ Oběhla stůl a vyhýbala se mému pohledu, dokud nenašla lepicí pásku. Slepila k sobě obě půlky a podala mi je.
,,Ehm, díky.“ zamumlala jsem. S papírem v ruce jsem se otočila a zamířila jsem k předním dveřím a mrkla jsem do výpisu, jestli náhodou nezjistím, co měla paní Stanleyová za problém.
Počítala jsem s tím ,že moje úspory obsahují nanejvýš patnáct set a třicet pět dolarů. Spletla jsem se, bylo to třicet šest padesát spíš než třicet pět.
A také tam bylo dalších dvacet tisíc.
Zůstala jsem stát jako přimražená a snažila se pochopit ta čísla. Můj účet byl o dvacet tisíc vyšší než před mým dnešním vkladem, který už byl také započítán. Na malou chvíli jsem uvažovala o okamžitém uzavření účtu. Ale pak jsem se s povzdechem vrátila k pultu, kde na mě čekala paní Stanleyová s živým zájmem v očích.
,,To musí být nějaká chyba v počítači, paní Stanleyová.“ řekla jsem a podala jí zpátky ten výpis. ,,Mělo by to být jenom patnáct set třicet šest padesát.“
Zasmála se. ,,Myslela jsem si, že na tom bude něco divného.“
,,O tom si můžu nechat jenom zdát.“ Usmála jsem se zpátky, překvapujíc samu sebe lehkostí svého tónu.
Hbitě psala.
,,Našla jsem tady ten problém…vypadá to, že tu byl před třemi týdny převod z… hmmm, nějaké jiné banky. Nejspíš někdo špatně zapsal svoje číslo.“
,,Kolik problémů bych z toho měla, kdybych si ty peníze vyzvedla?“zavtipkovala jsem.
Nepřítomně se zasmála jak pokračovala v psaní.
,,Hmmm,“ zopakovala, čelo se jí stáhlo do tří hlubokých vrásek. ,,Vypadá to jako telegrafní převod. Moc takových tu nemáme. Víš co? Zeptám se paní Gerandyové, jestli by se na to nemohla podívat…“ Její hlas se vytrácel, jak se otáčela od počítače a natahovala krk do vedlejší místnosti. ,,Charlotte, máš práci?“zavolala.
Nepřišla žádná odpověď. Paní Stenleyová vzala zprávu a rychle prošla zadními dveřmi, za kterými byly pravděpodobně kanceláře.
Chvíli jsem se za ní dívala, ale neobjevila se. Otočila jsem se a nepřítomně jsem koukala z předního okna, pozorujíc jak po skle stéká déšť. Voda stékala v nepředvídatelných pramíncích, někdy se větrem stáčely do šikma. Na nic jsem se nesoustředila. Pokoušela jsem se nechat svou mysl volně plout, přemýšlejíc o ničem, ale nedokázala jsem se vrátit do toho stavu polovědomí. Nakonec jsem za sebou opět uslyšela hlasy. Otočila jsem se, abych viděla paní Stanleyovou a manželku pana Gerandyho vpadnout do přední místnosti s tím samým zdvořilým úsměvem na obou tvářích.
,,Omlouvám se za to, Bello,“řekla paní Gerandyová. ,,Měla bych být schopná to objasnit jedním krátkým telefonátem. Můžeš počkat, jestli chceš.“ Ukázala na řadu židlí podél zdi. Vypadaly, jako by patřily k něčímu jídelnímu stolu.
,,Dobře.“souhlasila jsem. Přešla jsem místnost a sedla si přesně do prostřední židle. Najednou jsem si přála mít knížku. Mimo školy jsem v poslední době nic nečetla. A i když součástí osnov bylo i několik směšných zamilovaných příběhů, pořád se to dalo nějak ošidit. Byla to úleva, že jsme zrovna pracovali na Zvířecí farmě. Ale byly tu i další bezpečné knížky. Politické thrillery. Záhadná úmrtí. Strašlivé vraždy nebyly žádný problém, dokud do nich nebyly zamotané zasněné romantické vedlejší zápletky.
Trvalo to dost dlouho na to, abych byla podrážděná. Unavovalo mě koukat na tu nudnou šedou místnost bez jediného obrazu, který by vyzdobil prázdné zdi. Nemohla jsem se koukat na paní Stanleyovou, jak se přehrabovala stohem papírů. Sem tam se zastavila, aby potvrdila něco v počítači. Jednou se na mě podívala a když se střetla s mým pohledem, vypadala znepokojeně a upustila nějaký dokument. Mohla jsem slyšet hlas paní Gerandyové, mdlé mumlání vycházející ze zadní místnost. Ale nebylo to dost jasné na to, abych se dozvěděla něco víc než jen to, že lhala o potřebné délce telefonátu. Trvalo to skoro tak dlouho, aby z toho každý úplně otupěl a kdyby to neskončilo o chvíli dřív, nedokázala bych si pomoct. Musela jsem přemýšlet. Skoro jsem panikařila, jak jsem se snažila přijít na nějaké bezpečné téma k zamyšlení.
Zachránil mě příchod paní Gerandyové. Vděčně jsem se na ní usmála. Když prostrčila hlavu dveřmi, jako první mě upoutaly její husté bílé vlasy.
,,Bello, nevadilo by ti připojit se ke mně?“zeptala se a já jsem si všimla, že má k uchu přitisknutý telefon.
,,Jistě.“zamumlala jsem, jak zase mizela.
Paní Stanleyová musela odemknout další dveře, abych mohla projít dovnitř. Její úsměv byl roztržitý, nesetkala se s mým pohledem. Byla jsem si jistá, že se chystá tajně poslouchat za dveřmi.
Moje mysl probírala případné možnost, když jsem spěchala dozadu do kanceláře. Někdo pere peníze přes můj účet. Nebo možná Charlie vzal úplatek a já ho mám krýt. Ale kdo by dal Charliemu takové peníze? Možná je Charlie ve zločinecké partě, bere úplatky a pere peníze přes můj účet. Ne, nedokážu si představit Charlieho ve zločinecké partě. Možná to byl Phil. Jak dobře vlastně Phila znám?
Paní Gerandyová byla pořád na telefonu a pobídla mě hlavou ke kovové židli u svého stolu. Ve spěchu něco čmárala na zadní stranu nějaké obálky. Sedla jsem si a uvažovala, jestli má Phil temnou minulost a jestli půjdu do vězení.
,,Děkuji Vám, ano. Dobře, myslím, že je to všechno. Ano, ano, moc Vám děkuji za vaší pomoc,“ Než zavěsila, vyplýtvala paní Gerandyov na sluchátko několik zbytečný úsměvů. Nevypadala naštvaně nebo pochmurně. Spíš vzrušeně a zmateně. Což mi připomnělo paní Stanleyovou v hale. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou vyskočit ze dveří a vystrašit ji.
Ale paní Gerandyová promluvila.
,,Tak tedy, myslím, že pro tebe mám skvělé zprávy… i když si nedovedu vysvětlit, že jsi o tom nebyla informovaná.“ Kriticky se na mě zadívala, jako by čekala, že svěsím hlavu a řeknu Aha, TĚHLE dvacet tisícovek! Úplně mi to vypadlo z hlavy!
,,Dobré zprávy?“ pobízela jsem ji. Ta slova naznačovala, že to byl pro ní až příliš komplikovaný problém, který nedokázala vyřešit a vyvolávala dojem, že jsem bohatší, než bych se před několika měsíci vůbec nadála.
,,No, jestli o tom opravdu nic nevíš… tak gratuluji! Bylo ti přiděleno stipendium z…“ podívala se dolů na své naškrábané poznámky. ,,Pacific Northwest Trust.“
,,Stipendium?“ zopakovala jsem nevěřícně.
,,Ano, není to vzrušující? Svatá dobroto, budeš moct jít na jakoukoliv školu budeš chtít.!“
Bylo to v tomto okamžiku, když mi šťastně osvětlila původ mého bohatství, kdy jsem si přesně uvědomila, odkud se ty peníze vzaly. Navzdory náhlému přívalu vzteku, podezření, potupy a bolesti, jsem se snažila mluvit klidně.
,,Stipendium, které obsahuje dvacet tisíc dolarů přímo na můj účet.“ Přikývla jsem. ,,Místo aby to zaplatili škole. Bez možnosti ujištění, na co jsem ty peníze vlastně použila.“
Moje slova ji frustrovala. Vypadalo to, že přechází do obrany.
,,Bylo by velmi nerozumné použít ty peníze na něco jiného, než jaký je jejich účel, Bello, drahoušku. Tohle je šance, kterou dostaneš jednou za život.“
,,Samozřejmě,“ řekla jsem nevrle. ,,A zmínila se ta Pacific Northewest Trust vůbec o tom, proč si vybrali právě mě?“
Znovu se podívala do svých poznámek s nepatrně zamračeným pohledem jako odměnou za můj tón.
,,Je to velmi prestižní – nenabízejí stipendium, jako je tohle, každý rok.“
,,To se vsadím.“
Podívala se na mě a opět se rychle odvrátila. ,,Banka v Seattlu, která to řídí, mě předala muži, který má na starost přidělení stipendií. Říkal, že tohle stipendium se udílí na základě zásluh, pohlaví a bydliště. Toto je určeno studentkám z malých měst, které nemají možnost dojíždět.“
Vypadalo to, že se tu někdo snažil být vtipný.
,,Zásluhy?“ zeptala jsem se s nesouhlasem. ,,Nemám nijak skvělé výsledky. Mohla bych jmenovat tři dívky z Forks, které mají lepší známky, než mám já, a jednou z nich je Jassica. Kromě toho – nikdy jsem o stipendium nepožádala.“
Teď byla velmi frustrovaná, zvedala svou tužku a zas jí pokládala na stůl a znepokojeně si pohrávala se svým přívěškem mezi palcem a ukazováčkem. Znovu se ponořila do svých poznámek.
,,O tomhle se nezmínil…“ upírala pohled stále na obálku a nebyla si jistá, co dělat s mým postojem. ,,Oni nepřijímají formuláře. Procházejí žádosti o jiná stipendia a vybírají si ty, kteří byly podle jejich mínění neoprávněně přehlédnuti. Získali tvé jméno z nějakého formuláře, který jsi poslala za základě svých výsledků na finanční výpomoc pro Washingtonské vysoké školy.“
Cítila jsem, jak je koutky mých úst stáčí dolů. Doteď jsem nevěděla, že mou žádost zamítli. Bylo to něco, co jsem vyplňovala už dávno, předtím než…
A ani jsem nepřemýšlela o jiných možnostech, nevšímala jsem si krajních termínů. Nezajímala jsem se o budoucnost. Ale universita ve Washingtonu byla jediné místo, které by mě udrželo blízko Forks a Charlieho.
,,Jak se dostanou k těm zamítnutým formulářům?“ zeptala jsem se monotónně.
,,Nejsem si jistá, drahoušku,“ paní Gerandyová byla nešťastná. Chtěla vzrušení a dostala nepřátelství. Přála jsem si, abych jí mohla vysvětlit, že ta negativita není směřovaná na ní. ,,Ale ten administrátor mi nechal svoje číslo, kdybych měla nějaké otázky – můžeš mu zavolat sama. Jsem si jistá, že tě může ujistit, že ty peníze jsou opravdu pro tebe.“
O tom jsem neměla pochyby. ,,Ráda si ho vezmu.“
Rychle ho napsala na útržek papíru. V duchu jsem si udělala poznámku, že do té banky pošlu anonymní dopis.
To číslo bylo hrozně dlouhé. ,,Předpokládám, že asi nenechal e-mailovou adresu?“ zeptala jsem se skepticky. Nechtěla jsem Charliemu příliš zvýšit účet za telefon.
,,Vlastně nechal,“ usmála se na mě, šťastná, že má něco, co nejspíš potřebuji. Oběhla stůl a připsala mi na papír další řádek.
,,Děkuju, pokusím se ho zkontaktovat hned jak dorazím domů.“ Ústa jsem měla stažená do pevné linky.
,,Zlato,“ řekla váhavě paní Gerandyová. ,,Měla bys zy to být šťastná. Je to skvělá příležitost.“
,,Nevezmu si jen tak dvacet tisíc dolarů, které jsem si nevydělala.“zopakovala se, snažíc se vymazat ze svého hlasu pobouření.
Stiskla rty a znovu se podívala dolů. Myslela si, že jsem blázen. No, chystala jsem se přimět jí vyslovit to nahlas.
,,Co?“ dožadovala jsem se.
,,Bello,“ odmlčela se a já jsem čekala se skřípějícími zuby. ,,Je to podstatně víc než dvacet tisíc dolarů.“
,,Promiňte,“vyhrkla jsem. ,,Víc?“
,,Těch dvacet tisíc je vlastně jenom počáteční platba. Od teď budeš dostávat každý měsíc pět tisíc dolarů po celou dobu tvého studia. Když se zapíšeš na další školu, stipendium se ti automaticky prodlouží!“ znovu jí přemohlo vzrušení, když mi tohle oznamovala.
Nejdřív jsem nemohla ani promluvit, byla jsem tak vzteklá. Pět tisíc dolarů každý měsíc na neurčitou dobu. Chtělo se mi něco rozbít.
,,Jak?“ podařilo se mi ze sebe dostat.
,,Nerozumím co tím myslíš.“
,,Jak můžu dostat pět tisíc dolarů každý měsíc?“
,,Budou ti je zasílat na účet.“ Odpověděla zmateně.
Následovala krátká chvíle ticha.
,,Chci ten účet hned zavřít.“ Řekla jsem plochým hlasem.
Zabralo to patnáct minut, než jsem jí přesvědčila, že mluvím vážně. Měla nekonečnou zásobu důvodů proč je to špatný nápad. Rozhořčeně jsem se bránila, dokud jsme se nedostali k vyplacení těch dvou tisíc dolarů. Můžou vůbec tolik peněz vydat jen tak na ruku?
,,Podívejte se, paní Gerandyová,“ uklidňovala jsem jí. ,,Chci si vybrat jenom svých patnáct set. Opravdu bych ocenila, kdybyste ty zbylé peníze poslala tam, odkud přišly. Já to s tímhle panem“-musela jsem se podívat na útržek papíru-,,Isaacem Randallem urovnám. Je to určitě nějaká chyba.“
Zdálo se, že jí to uklidnilo.
Zhruba o dvacet minut později jsem s úlevou unikla z banky s patnácti stovkami, jednou dvackou, desetidolarovkou, jednou dolarovkou a padesáti centy v kapse. Paní Stanleyová a paní Gerandyová mě bok po boku sledovaly zpoza pultu s doširoka otevřenýma očima.
Druhá scéna: Tu noc po zakoupení motorek a první návštěvě u Jakoba
Zabouchla jsem za sebou dveře a vytáhla z kapsy svůj vysokoškolský fond. Stočený na mé dlani vypadal dost chudě. Vsunula jsem ho zpátky do paty nepoužívané ponožky a tu jsem zastrčila do zásuvky se spodním prádlem. Pravděpodobně ne zrovna originální skrýš, ale říkala jsem si, že později přijdu na něco nápaditějšího.
V mé druhé kapse byl útržek papíru s telefonním číslem a e-mailovou adresou Isaaca Randalla. Vytáhla jsem ho a položila na klávesnici počítače. Stiskla jsem tlačítko pro zapínání a poklepávala jsem si nohou, zatímco se obrazovka probouzela k životu.
Když jsem byla připojená, otevřela jsem svou e-mailovou schránku. Musela jsem odstranit hromadu spamů, které se tu navršily od doby, kdy jsem naposledy psala Renee. Nakonec jsem byla hotová a otevřela jsem okno pro novou zprávu.
E-mailová adresa byla ,,irandal", takže jsem předpokládala, že je to opravdu toho muže, kterého jsem potřebovala.
Vážený pane Randalle, psala jsem
Doufám že si vzpomínáte na rozhovor, který jste vedl dnes odpoledne s paní Gerandyovou ve Forkské Federální Bance. Moje jméno je Isabella Swanová a patrně jste pod dojmem, že mi bylo uděleno velmi velkorysé stipendium od společnosti Pacific Northwest Trust.
Omlouvám se, ale nemohu toto stipendium přijmout. Požádala jsem o převod peněz, které jsem již obdržela, zpátky odkud přišly a uzavřela své konto ve Forkské Federální Bance. Prosím, věnujte toto stipendium nějakému jinému kandidátovi.
Děkuji vám, I.Swanová
Chtělo to několik pokusů, než to znělo dobře - formálně, ale jasně. Dvakrát jsem si to po sobě přečetla, než jsem to konečně odeslala. Nevěděla jsem, jakou roli tenhle pan Randall hraje v ohledně mého nepravého stipendia, ale v mé odezvě nebylo nic protiprávního.
Třetí scéna: o několik dní později, těsně před Belliným a Jacobovým prvním ,,rande" na motorkách
Když jsem se dostala zpátky, po cestě dovnitř jsem popadla poštu. Probírala jsem se účty a reklamami, dokud jsem se nedostala k dopisu úplně vespod.
Byla to běžná obchodní obálka, adresovaná mě - mé jméno bylo psané ručně, což bylo neobvyklé. Se zájmem jsem se podívala na zpáteční adresu.
Zájem se rychle změnil v nervozitu a nevolnost. Ten dopis byl od Pacific Northwest Trust, Kancelář Udílení Stipendií. Pod tímto jménem nebyl žádný název ulice.
Bylo to pravděpodobně formální přijetí mého odmítnutí, říkala jsem si. Nebyl důvod být nervózní. Žádný důvod kromě toho malého detailu, že když budu podrobněji přemýšlet o jakékoliv části celé téhle záležitosti, může mě to poslat zpátky do stavu zombie. Jenom ten.
Hodila jsem ostatní poštu na Charlieho stůl, sesbírala jsem své knihy z podlahy v obývacím pokoji a spěchala nahoru. Když jsem byla ve svém pokoli, zamkla jsem dveře a trhnutím jsem otevřela obálku. Musela jsem si pamatovat, že mám zůstat naštvaná. Zlost byla nejdůležitější.
Drahá slečno Swanová
Dovolte mi upřímně Vám pogratulovat k získání prestižního stipendia J. Nikollse z Pacific Northwest Trust. Toto stipendium se uděluje jen výjimečně, měla byste být hrdá, že ho výběrová komise přiřkla právě Vám.
Měli jsme pár drobných problému s doručením Vašich školních peněz, ale neznepokojujte se, prosím. Kdybyste měla jakékoli obtíže, beru všechno na sebe. V obálce najdete přiložený šek na dvacet pět tisíc dolarů; počáteční příděl plus první měsíční příspěvek.
Upřímně,
I. Randall
Vztek nebyl žádný problém.
Podívala jsem se do obálky, abych se ujistila, že je ten šek opravdu uvnitř.
,,Kdo jsou tihle lidé?"zavrčela jsem skrz zuby a jednou rukou jsem dopis zmačkala do tvrdé koule.
Zuřivě jsem vytáhla koš na odpadky a hledala telefonní číslo I. Randalla. Nestarala jsem se o to, že je to na dlouhou vzdálenost - bude to jen velmi krátký hovor.
,,Sakra." Zasyčela jsem. Koš byl prázdný. Charlie ho musel vysypat. Hodila jsem obálku i se šekem na postel a znovu jsem uhladila zmačkaný dopis. Byl na firemním papíře s tmavě zeleným logem Pacific Northwest Trust na horním okraji, ale nebyly tam žádné informace, žádná adresa, žádné telefonní číslo.
,,Do háje."
Sesunula jsem se na kraj postele a snažila jsem se logicky uvažovat. Očividně se mě+ snaží ignorovat. Nedokázala jsem se uklidnit. Kdybych tam zavolala, pravděpodobně b se tím nic nezměnilo.
Takže se dalo udělat jen jedno.
Znovu jsem dopis zmuchlala, rozcupovala obálku i se šekem a odplížila jsem se dolů.
Charlie byl v obýváku a měl nahlas puštěnou televizi.
Došla jsem ke kuchyňskému dřezu a hodila jsem do něj cáry papíru. Potom jsem prohledávala zásuvku s všelijakým harampádím, dokud jsem nenašla krabičku sirek. Jednu jsem zapálila a přiložila k papíru. Škrtla jsem další a udělala to samé. Chtěla jsem použít i třetí, ale plamen už vesele poskakoval po papíru, takže to nebylo nutné.
,,Bello!" Charlie se snažil překřičet zvuk z televize.
Rychle jsem otočila kohoutkem a pustila jsem do dřezu vodu. Cítila jsem náznak uspokojení, když síla vody uhasila plamen, po kterém zbyl jen prach a popel.
,,Ano, tati?"vrátila jsem zápalky do zásuvky a rychle jsem ji zavřela.
,,Necítíš kouř?"
,,Ne, tati."
,,Hmmm."
Vypláchla jsem dřez a ujistila jsem se, že se všechen popel spláchl do odpadu.
Vrátila jsem se do svého pokoje, už jsem se cítila trochu klidněji. Můžou mi poslad tolik šeků, kolik budou chtít, pomyslela jsem si. Můžu si koupit další zápalky, když mi tyhle dojdou.
Čtvrtá část: V době, kdy se jí Jacob vyhýbal…
Na schodech byl balík. Zvědavě jsem ho zvedla očekávajíc zpáteční adresu z Floridy, ale bylo to poslané ze Seattlu. Na krabici nebyl uvedený žádný odesilatel.
Bylo to adresované mě, ne Charliemu, tak jsem to odnesla na stůl a roztrhla lepenku na krabici.
Jakmile jsem uviděla tmavě zelené logo Pacific Northwest Trust, cítila jsem se, jako by se mi vrátila ta střevní chřipka. Zhroutila jsem se na nejbližší židli, aniž bych se podívala na přiložený dopis, vztek ve mně zvolna narůstal.
Přestože ten dopis nebyl dlouhý, nemohla jsem se přimět ke čtení. Vytáhla jsem ho, položila na stůl písmem dolů a neochotně jsem nahlédla do krabice, abych zjistila, co je vespod. Bála jsem se to otevřít, ale byla jsem příliš naštvaná, abych to nechala být.
Rty jsem měla pevně stisknuté, když jsem zuřivě trhala papír aniž bych se obtěžovala normálně otevřít víko. Musela jsem to teď hned vyřešit. Nepotřebovala jsem žádnou připomínku nebo dráždění.
Byla jsem šokovaná, ale přesto mě to nijak nepřekvapilo. Co by to mohlo být jiného - tři balíčky bankovek těsně převázaných gumičkou. Nemusela jsem se dívat na označení. Přesně jsem věděla, kolik se mi snaží doručit do rukou. Mělo by tam být třicet tisíc dolarů.
Jak jsem vstávala, patrně jsem zvedla obálku a otočila jsem se, abych ji hodila do dřezu. Zápalky byly přímo na vrchu, přesně tam, kde jsem je minule nechala. Jednu jsem vyndala a škrtla.
Jak jsem zírala na nenáviděnou obálku, dohořívala stále blíž a blíž k mým prstům. Nemohla jsem své prsty přimět hodit ji na papír. Zamávala jsem sirkou, než mě stihla popálit, na tváři zhnusený výraz.
Popadla jsem ze stolu dopis, zmačkala ho a hodila do další mísy ve dřezu. Škrtla jsem další zápalku, přiložila jsem ji k papíru a se zadostiučiněním jsem sledovala, jak hoří. Rozehřálo mě to. Sáhla jsem pro další zápalku. Znovu jsem ji nechala hořet nad obálkou. Znovu dohořela skoro až k mým prstům, než jsem jí hodila do popela z dopisu. Nedokázala jsem jen tak spálit třicet tisíc dolarů.
Takže co s tím udělám? Neznala jsem žádnou adresu, na kterou bych to mohla vrátit - byla jsem si jistá, že ta společnost ve skutečnosti ani neexistuje.
A pak mi došlo, že jednu adresu znám.
Vrátila jsem peníze zpátky do krabice, strhla jsem štítek, takže kdyby to někdo našel, nemohl by mi to vrátit a zamířila jsem zpátky do náklaďáčku, celou cestu nepřetržitě nabručená.Slíbila jsem sama sobě, že tento týden podniknu něco absolutně nezodpovědného se svou motorkou. Naučím se na ní i skákat, když budu muset.
Nenáviděla jsem každý kousek té cesty vinoucí se skrz stinný les. Skřípala jsem zuby až mě bolela čelist. Noční můry budou dnes v noci nelítostné - tímhle jsem si o to přímo říkala. Stromy se rozevřely v cestu porostlou kapradím, po které jsem se rozjela. Nechávala jsem za sebou dvojitou stopu zmačkaného kapradí a drobného porostu zabořeného do bláta. Zastavila jsem před předními dveřmi a přeřadila na neutrál.
Dům vypadal pořád stejně, bolestně prázdný, mrtvý. Věděla jsem, že na něj přenáším svou náladu, ale to nezměnilo můj pohled. Došla jsem k předním dveřím a dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do oken. Zoufale jsem si přála být aspoň na chvíli znovu ta chodící mrtvola, ale ta otupělost už ze mě dávno vyprchala.
Pečlivě jsem položila balík na práh opuštěného domu a otočila jsem se k odchodu.
Zastavila jsem se na prvním schodě. Nemůžu přece jen tak nechat balík peněz před dveřmi. To bylo skoro stejné, jako bych je spálila.
Se sklopenýma očima jsem se otočila zpátky a popadla obtěžující balíček. Možná bych ho mohla anonymně věnovat na dobrou věc. Charita pro lidi s onemocněním krve, nebo něco takového.
Ale když jsem se vrátila do náklaďáčku, zatřásla jsem hlavou. Jsou to jeho peníze, a, sakra, taky si je nechá! Když to bude ukradeno z jeho verandy, je to jeho chyba, ne moje.
Měla jsem otevřené okénko a než abych vystoupila, radši jsem ten balík prostě hodila tak silně, jak jsem dokázala k jeho dveřím.
Nikdy jsem neměla dobrou mušku. Krabice hlučně proletěla skrz přední okno a nechala za sebou díru tak velkou, že to vypadalo, jako bych jím prohodila pračku.
,,Oh, kruci!" zprudka jsem vydechla a skryla jsem obličej do dlaní.
Měla jsem vědět, že cokoliv udělám, věci budou ještě horší.
Motor naštěstí naskočil. Je to jeho chyba, připomínala jsem si. Já jsem jen vracela jeho majetek. Byl to jeho problém, že to bude muset dát opravit. Kromě toho, zvuk toho rozbíjeného skla byl uklidňující - bylo to zvrhlé, ale cítila jsem se o trochu lépe.
Nedokázala jsem se o tom úplně přesvědčit, ale vyřadila jsem z neutrálu a bez jediného ohlédnutí jsem odjela. Tohle bylo nejdál, kam jsem mohla zajít ve snaze vrátit peníze odkud přišly. To samé udělám i s dodávkou na příští měsíc. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Po příchodu domů jsem to všechno stokrát znovu promýšlela. Procházela jsem seznam telefonních čísel a hledala jsem nějaké sklenářství, ale nebyl tam nikdo cizí, kdo by mi mohl pomoct. Jak bych vysvětlila tu adresu? Zatkl by mě Charlie za vandalství?
Pátá scéna: první noc po Alicině návratu poté, co viděla Bellu ,,spáchat sebevraždu"
,,Jasper s tebou nechtěl přijet?
,,Neschvaloval, že se do toho pletu."
Odfrkla jsem si. ,,Nejsi jediná."
Také si odfrkla a pak se uvolnila. ,,Má to něco společného s dírou v předním okně mého domu a s balíkem stodolarových bankovek na podlaze v obývacím pokoji?"
,,Má."řekla jsem rozzlobeně. ,,Omlouvám se za to okno. Byla to nehoda."
,,To je u tebe obvyklé. Tak co udělal?"
,,Nějaká společnost zvaná Pacific Northwest Trust mi udělila velmi nezvyklé a trvalé stipendium. Nebylo to moc přesvědčivé přestrojení. Nedokážu si představit, že by chtěl, abych věděla, že je to od něj, ale snad si nemyslel, že jsem tak hloupá.
,,Teda, takový podvodník." Zamumlala Alice.
,,Přesně."
,,A mě řekl, ať se nedívám."zatřásla podrážděně hlavou.
Šestá scéna: s Edwardem po návratu z Itálie, v Bellině pokoji
,,Je nějaký důvod, proč se ti nebezpečí nedokáže vyhnout stejně jako já?"
,,Nebezpečí se o to nepokouší." Zamumlala jsem.
,,samozřejmě, to zní, jako bys ho aktivně vyhledávala. Na co jsi myslela, Bello? Viděl jsem v Charlieho hlavě, kolikrát jsi v poslední době byla na pohotovosti. Už jsem se zmínil, že jsem rozzuřený?"
Jeho tichý hlas zněl spíš bolestně než rozzuřeně.
,,Proč, to není tvoje věc."řekla jsem v rozpacích.
,,Vlastně si přesně pamatuji, že jsi slíbila, že nebudeš dělat nic nezodpovědného."
Moje obrana byla okamžitá. ,,A neslíbil jsi náhodou něco o nezasahování?"
,,I když jsi ty porušila pravidla." Pokračoval opatrně. ,,já svou stranu dohody dodržel."
,,Och, vážně? Tři slova, Edwarde: Pacific. Northwest. Trust."
Zvedl hlavu, aby se na mě mohl podívat; jeho výraz byl plný zmatení a nevinnosti - příliš mnoho nevinnosti. Mohl by jí rozdávat. ,,Mělo by mi to něco připomínat?"
,,Tohle je skoro urážka."stěžovala jsem si. ,,Jak hloupá si myslíš že jsem?"
,,Nemám ponětí, o čem to mluvíš."řekl, oči doširoka otevřené.
,,Samozřejmě."
Sedmá část, ukončení tohoto příběhu: ta samá noc/ráno, když dorazili do Cullenovic domu kvůli hlasování
Najednou se světlo na verandě rozsvítilo a já jsem mohla vidět Esme stát ve dveřích. Vlnité karamelové vlasy měla stažené dozadu a v ruce držela něco jako lopatku.
,,Jsou všichni doma?"zeptala jsem se s nadějí, když jsme vyšli schody.
,,Ano, jsou." Jak mluvila, okna se najednou zaplnila světlem. Podívala jsem se do toho nejbližšího, abych zjistila, kdo nás zpozoroval, ale mé oči upoutala tlustá šedá deska na stoličce před ním. Koukala jsem na hladkou dokonalost skla a uvědomila jsem si, co to Esme dělá na verandě s tou lopatkou.
,,Oh, jejda, Esme! Opravdu se omlouvám za to okno. Chtěla jsem to-"
,,Tím se netrap,"přerušila mě se smíchem. ,,Alice mi o tom řekla a vím žes to neudělala schválně." Zamračila se na svého syna, který se zamračil na mě.
Zvedla jsem jedno obočí. Podíval se jinam a zamumlal něco nezřetelného o darovaném koni
Tohle je nejdelší část, kterou jsem musela z Nového Měsíce vystřihnout. Je převážně ze šesté kapitoly, plus ještě sedm dalších krátkých scén, které protínají dějovou linii až do konce příběhu. Připadalo mi to celé zábavné, ale moji vydavatelé s tím nesouhlasili. Nebylo to důležité, takže to bylo obětováno na oltáři úprav – bM.
… Stephenie Meyerová…
První scéna: Den poté, co byla Bella s Jessicou na zombie filmu:
Ve výjimečných situacích mi stále chyběl Phoenix. Například teď, když jsem mířila do Forkské Federální Banky, abych tam vložila svůj výplatní šek. Dala bych nevím co za automatickou pokladnu. Nebo aspoň za anonymitu, když za stolem sedí někdo cizí.
,,Dobré odpoledne, Bello.“ Přivítala mě maminka Jessici.
,,Dobrý den, paní Stanleyová.“
,,Je tak pěkné, že jsi mohla jít včera večer s Jassicou ven. Bylo to už tak dlouho.“ Zaměřila svou řeš na mě a usmívala se, aby vytvořila přátelštější tón. Něco v mém výrazu muselo být špatně, protože její úsměv byl najednou strnulý, jak si nervózně rukou prohrábla vlasy, které se jí na chvíli slepily; její vlasy byly stejně kudrnaté jako Jassičiny a sesprejované do tuhého účesu z pevných prstýnků.
Usmála jsem se na oplátku, i když jsem věděla, že už je pozdě. Moje duchapřítomnost byla značně zaostalá.
,,Jo.“ Řekla jsem tónem, který, jak jsem doufala, zněl společensky. ,,Neměla jsem moc času, znáte to. Škola…práce…“ Snažila jsem se v mysli najít něco dalšího, co bych dodala, ale bylo tam jen prázdno.
,,Jistě.“ Usmála se trochu vřeleji, pravděpodobně šťastná, že moje odpověď zněla docela normálně a přizpůsobivě.
Najednou mě napadlo, že možná tak moc nevtipkuji, když předstírám, že tohle je pravý důvod jejího úsměvu. Kdo ví, co jí Jessica řekla o minulé noci. Ať to bylo cokoliv, nebylo to zcela nepodložené. Jsem dcera Charlieho excentrické ex manželky, šílenství může být dědičné. Rychle jsem to přeskočila ustupujíc před minulostí. Pozůstatek nedávného stavu chodícího koma. Dospěla jsem k tomu, že je tu docela dobré vysvětlení pro moje bláznovství a to i bez hlasů, které jsem teď slyšela a doufala jsem, že přesně to paní Stanleyová myslela.
Musela vidět spekulace v mých očích. Rychle se podívala pryč, z okna za mnou.
,,Práce.“ Zopakovala jsem, abych znovu upoutala její pozornost, když jsem pokládala na pult svůj šek. ,,A to je samozřejmě to, proč jsem tady.“
Znovu se usmála. Jak den postupoval, její rtěnka už byla rozpraskaná, a bylo jasné, že si s ní maluje rty o dost větší, než jsou ve skutečnosti.
,,Jak to jde u Newtonových?“ zeptala se vesele.
,,Dobře. Je zrovna sezóna.“ Odpověděla jsem automaticky, přestože projížděla přes parkoviště obchodu několikrát denně. Musela vidět ta neznámá auta. Pravděpodobně toho věděla o dodávkách a úbytku batohů v obchodě víc než já.
Nepřítomně přikývla, jak něco vyťukávala do počítače před sebou. Moje oči bloudily po tmavě hnědém pultě ve stylu sedmdesátých let se světle oranžovými ozdobami na rozích. Zdi a koberec byly trochu lepší, v neutrálním odstínu šedé, ale pult dodával celé místnosti originální vzhled.
,,Hmmm,“ mumlání paní Stanleyové znělo v o něco vyšším tónu než obvykle. Ohlédla jsem se po ní jen s poloviční pozorností, přemýšlejíc, jestli to byl pavouk lezoucí po stole, co jí tak vyděsilo.
Ale její oči byly stále přilepené na obrazovku. Její prsty teď byly bez pohybu, její výraz překvapený a znepokojený. Čekala jsem, ale neřekla nic dalšího.
,,Je něco špatně?“ Pokusili se snad Newtonovy vypsat špatný šek?
,,Ne, ne.“ Zamumlala rychle a vzhlédla ke mně s nezvyklým zábleskem v očích. Zdálo se, že potlačuje nějaké vzrušení. Připomnělo mi to Jassicu, když má nějaké nové drby o které se musí nutně s někým podělit.
,,Budeš chtít vytisknout stav svého účtu?“ zeptala se dychtivě paní Stanleyová. To jsem neměla ve zvyku. Můj účet rostl tak pomalu a předvídatelně, že nebylo složité si to vypočítat v hlavě. Ale změna v jejím hlase mě přiměla ke zvědavosti. Co bylo na té obrazovce, že jí to tak fascinovalo?
,,Jistě,“ souhlasila jsem.
Stiskla jednu klávesu a tiskárna rychle vyplivla krátký dokument.
,,Tady to je.“ Se spěchem vytrhla papír, až ho roztrhla v půlce.
,,Jejda, omlouvám se.“ Oběhla stůl a vyhýbala se mému pohledu, dokud nenašla lepicí pásku. Slepila k sobě obě půlky a podala mi je.
,,Ehm, díky.“ zamumlala jsem. S papírem v ruce jsem se otočila a zamířila jsem k předním dveřím a mrkla jsem do výpisu, jestli náhodou nezjistím, co měla paní Stanleyová za problém.
Počítala jsem s tím ,že moje úspory obsahují nanejvýš patnáct set a třicet pět dolarů. Spletla jsem se, bylo to třicet šest padesát spíš než třicet pět.
A také tam bylo dalších dvacet tisíc.
Zůstala jsem stát jako přimražená a snažila se pochopit ta čísla. Můj účet byl o dvacet tisíc vyšší než před mým dnešním vkladem, který už byl také započítán. Na malou chvíli jsem uvažovala o okamžitém uzavření účtu. Ale pak jsem se s povzdechem vrátila k pultu, kde na mě čekala paní Stanleyová s živým zájmem v očích.
,,To musí být nějaká chyba v počítači, paní Stanleyová.“ řekla jsem a podala jí zpátky ten výpis. ,,Mělo by to být jenom patnáct set třicet šest padesát.“
Zasmála se. ,,Myslela jsem si, že na tom bude něco divného.“
,,O tom si můžu nechat jenom zdát.“ Usmála jsem se zpátky, překvapujíc samu sebe lehkostí svého tónu.
Hbitě psala.
,,Našla jsem tady ten problém…vypadá to, že tu byl před třemi týdny převod z… hmmm, nějaké jiné banky. Nejspíš někdo špatně zapsal svoje číslo.“
,,Kolik problémů bych z toho měla, kdybych si ty peníze vyzvedla?“zavtipkovala jsem.
Nepřítomně se zasmála jak pokračovala v psaní.
,,Hmmm,“ zopakovala, čelo se jí stáhlo do tří hlubokých vrásek. ,,Vypadá to jako telegrafní převod. Moc takových tu nemáme. Víš co? Zeptám se paní Gerandyové, jestli by se na to nemohla podívat…“ Její hlas se vytrácel, jak se otáčela od počítače a natahovala krk do vedlejší místnosti. ,,Charlotte, máš práci?“zavolala.
Nepřišla žádná odpověď. Paní Stenleyová vzala zprávu a rychle prošla zadními dveřmi, za kterými byly pravděpodobně kanceláře.
Chvíli jsem se za ní dívala, ale neobjevila se. Otočila jsem se a nepřítomně jsem koukala z předního okna, pozorujíc jak po skle stéká déšť. Voda stékala v nepředvídatelných pramíncích, někdy se větrem stáčely do šikma. Na nic jsem se nesoustředila. Pokoušela jsem se nechat svou mysl volně plout, přemýšlejíc o ničem, ale nedokázala jsem se vrátit do toho stavu polovědomí. Nakonec jsem za sebou opět uslyšela hlasy. Otočila jsem se, abych viděla paní Stanleyovou a manželku pana Gerandyho vpadnout do přední místnosti s tím samým zdvořilým úsměvem na obou tvářích.
,,Omlouvám se za to, Bello,“řekla paní Gerandyová. ,,Měla bych být schopná to objasnit jedním krátkým telefonátem. Můžeš počkat, jestli chceš.“ Ukázala na řadu židlí podél zdi. Vypadaly, jako by patřily k něčímu jídelnímu stolu.
,,Dobře.“souhlasila jsem. Přešla jsem místnost a sedla si přesně do prostřední židle. Najednou jsem si přála mít knížku. Mimo školy jsem v poslední době nic nečetla. A i když součástí osnov bylo i několik směšných zamilovaných příběhů, pořád se to dalo nějak ošidit. Byla to úleva, že jsme zrovna pracovali na Zvířecí farmě. Ale byly tu i další bezpečné knížky. Politické thrillery. Záhadná úmrtí. Strašlivé vraždy nebyly žádný problém, dokud do nich nebyly zamotané zasněné romantické vedlejší zápletky.
Trvalo to dost dlouho na to, abych byla podrážděná. Unavovalo mě koukat na tu nudnou šedou místnost bez jediného obrazu, který by vyzdobil prázdné zdi. Nemohla jsem se koukat na paní Stanleyovou, jak se přehrabovala stohem papírů. Sem tam se zastavila, aby potvrdila něco v počítači. Jednou se na mě podívala a když se střetla s mým pohledem, vypadala znepokojeně a upustila nějaký dokument. Mohla jsem slyšet hlas paní Gerandyové, mdlé mumlání vycházející ze zadní místnost. Ale nebylo to dost jasné na to, abych se dozvěděla něco víc než jen to, že lhala o potřebné délce telefonátu. Trvalo to skoro tak dlouho, aby z toho každý úplně otupěl a kdyby to neskončilo o chvíli dřív, nedokázala bych si pomoct. Musela jsem přemýšlet. Skoro jsem panikařila, jak jsem se snažila přijít na nějaké bezpečné téma k zamyšlení.
Zachránil mě příchod paní Gerandyové. Vděčně jsem se na ní usmála. Když prostrčila hlavu dveřmi, jako první mě upoutaly její husté bílé vlasy.
,,Bello, nevadilo by ti připojit se ke mně?“zeptala se a já jsem si všimla, že má k uchu přitisknutý telefon.
,,Jistě.“zamumlala jsem, jak zase mizela.
Paní Stanleyová musela odemknout další dveře, abych mohla projít dovnitř. Její úsměv byl roztržitý, nesetkala se s mým pohledem. Byla jsem si jistá, že se chystá tajně poslouchat za dveřmi.
Moje mysl probírala případné možnost, když jsem spěchala dozadu do kanceláře. Někdo pere peníze přes můj účet. Nebo možná Charlie vzal úplatek a já ho mám krýt. Ale kdo by dal Charliemu takové peníze? Možná je Charlie ve zločinecké partě, bere úplatky a pere peníze přes můj účet. Ne, nedokážu si představit Charlieho ve zločinecké partě. Možná to byl Phil. Jak dobře vlastně Phila znám?
Paní Gerandyová byla pořád na telefonu a pobídla mě hlavou ke kovové židli u svého stolu. Ve spěchu něco čmárala na zadní stranu nějaké obálky. Sedla jsem si a uvažovala, jestli má Phil temnou minulost a jestli půjdu do vězení.
,,Děkuji Vám, ano. Dobře, myslím, že je to všechno. Ano, ano, moc Vám děkuji za vaší pomoc,“ Než zavěsila, vyplýtvala paní Gerandyov na sluchátko několik zbytečný úsměvů. Nevypadala naštvaně nebo pochmurně. Spíš vzrušeně a zmateně. Což mi připomnělo paní Stanleyovou v hale. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou vyskočit ze dveří a vystrašit ji.
Ale paní Gerandyová promluvila.
,,Tak tedy, myslím, že pro tebe mám skvělé zprávy… i když si nedovedu vysvětlit, že jsi o tom nebyla informovaná.“ Kriticky se na mě zadívala, jako by čekala, že svěsím hlavu a řeknu Aha, TĚHLE dvacet tisícovek! Úplně mi to vypadlo z hlavy!
,,Dobré zprávy?“ pobízela jsem ji. Ta slova naznačovala, že to byl pro ní až příliš komplikovaný problém, který nedokázala vyřešit a vyvolávala dojem, že jsem bohatší, než bych se před několika měsíci vůbec nadála.
,,No, jestli o tom opravdu nic nevíš… tak gratuluji! Bylo ti přiděleno stipendium z…“ podívala se dolů na své naškrábané poznámky. ,,Pacific Northwest Trust.“
,,Stipendium?“ zopakovala jsem nevěřícně.
,,Ano, není to vzrušující? Svatá dobroto, budeš moct jít na jakoukoliv školu budeš chtít.!“
Bylo to v tomto okamžiku, když mi šťastně osvětlila původ mého bohatství, kdy jsem si přesně uvědomila, odkud se ty peníze vzaly. Navzdory náhlému přívalu vzteku, podezření, potupy a bolesti, jsem se snažila mluvit klidně.
,,Stipendium, které obsahuje dvacet tisíc dolarů přímo na můj účet.“ Přikývla jsem. ,,Místo aby to zaplatili škole. Bez možnosti ujištění, na co jsem ty peníze vlastně použila.“
Moje slova ji frustrovala. Vypadalo to, že přechází do obrany.
,,Bylo by velmi nerozumné použít ty peníze na něco jiného, než jaký je jejich účel, Bello, drahoušku. Tohle je šance, kterou dostaneš jednou za život.“
,,Samozřejmě,“ řekla jsem nevrle. ,,A zmínila se ta Pacific Northewest Trust vůbec o tom, proč si vybrali právě mě?“
Znovu se podívala do svých poznámek s nepatrně zamračeným pohledem jako odměnou za můj tón.
,,Je to velmi prestižní – nenabízejí stipendium, jako je tohle, každý rok.“
,,To se vsadím.“
Podívala se na mě a opět se rychle odvrátila. ,,Banka v Seattlu, která to řídí, mě předala muži, který má na starost přidělení stipendií. Říkal, že tohle stipendium se udílí na základě zásluh, pohlaví a bydliště. Toto je určeno studentkám z malých měst, které nemají možnost dojíždět.“
Vypadalo to, že se tu někdo snažil být vtipný.
,,Zásluhy?“ zeptala jsem se s nesouhlasem. ,,Nemám nijak skvělé výsledky. Mohla bych jmenovat tři dívky z Forks, které mají lepší známky, než mám já, a jednou z nich je Jassica. Kromě toho – nikdy jsem o stipendium nepožádala.“
Teď byla velmi frustrovaná, zvedala svou tužku a zas jí pokládala na stůl a znepokojeně si pohrávala se svým přívěškem mezi palcem a ukazováčkem. Znovu se ponořila do svých poznámek.
,,O tomhle se nezmínil…“ upírala pohled stále na obálku a nebyla si jistá, co dělat s mým postojem. ,,Oni nepřijímají formuláře. Procházejí žádosti o jiná stipendia a vybírají si ty, kteří byly podle jejich mínění neoprávněně přehlédnuti. Získali tvé jméno z nějakého formuláře, který jsi poslala za základě svých výsledků na finanční výpomoc pro Washingtonské vysoké školy.“
Cítila jsem, jak je koutky mých úst stáčí dolů. Doteď jsem nevěděla, že mou žádost zamítli. Bylo to něco, co jsem vyplňovala už dávno, předtím než…
A ani jsem nepřemýšlela o jiných možnostech, nevšímala jsem si krajních termínů. Nezajímala jsem se o budoucnost. Ale universita ve Washingtonu byla jediné místo, které by mě udrželo blízko Forks a Charlieho.
,,Jak se dostanou k těm zamítnutým formulářům?“ zeptala jsem se monotónně.
,,Nejsem si jistá, drahoušku,“ paní Gerandyová byla nešťastná. Chtěla vzrušení a dostala nepřátelství. Přála jsem si, abych jí mohla vysvětlit, že ta negativita není směřovaná na ní. ,,Ale ten administrátor mi nechal svoje číslo, kdybych měla nějaké otázky – můžeš mu zavolat sama. Jsem si jistá, že tě může ujistit, že ty peníze jsou opravdu pro tebe.“
O tom jsem neměla pochyby. ,,Ráda si ho vezmu.“
Rychle ho napsala na útržek papíru. V duchu jsem si udělala poznámku, že do té banky pošlu anonymní dopis.
To číslo bylo hrozně dlouhé. ,,Předpokládám, že asi nenechal e-mailovou adresu?“ zeptala jsem se skepticky. Nechtěla jsem Charliemu příliš zvýšit účet za telefon.
,,Vlastně nechal,“ usmála se na mě, šťastná, že má něco, co nejspíš potřebuji. Oběhla stůl a připsala mi na papír další řádek.
,,Děkuju, pokusím se ho zkontaktovat hned jak dorazím domů.“ Ústa jsem měla stažená do pevné linky.
,,Zlato,“ řekla váhavě paní Gerandyová. ,,Měla bys zy to být šťastná. Je to skvělá příležitost.“
,,Nevezmu si jen tak dvacet tisíc dolarů, které jsem si nevydělala.“zopakovala se, snažíc se vymazat ze svého hlasu pobouření.
Stiskla rty a znovu se podívala dolů. Myslela si, že jsem blázen. No, chystala jsem se přimět jí vyslovit to nahlas.
,,Co?“ dožadovala jsem se.
,,Bello,“ odmlčela se a já jsem čekala se skřípějícími zuby. ,,Je to podstatně víc než dvacet tisíc dolarů.“
,,Promiňte,“vyhrkla jsem. ,,Víc?“
,,Těch dvacet tisíc je vlastně jenom počáteční platba. Od teď budeš dostávat každý měsíc pět tisíc dolarů po celou dobu tvého studia. Když se zapíšeš na další školu, stipendium se ti automaticky prodlouží!“ znovu jí přemohlo vzrušení, když mi tohle oznamovala.
Nejdřív jsem nemohla ani promluvit, byla jsem tak vzteklá. Pět tisíc dolarů každý měsíc na neurčitou dobu. Chtělo se mi něco rozbít.
,,Jak?“ podařilo se mi ze sebe dostat.
,,Nerozumím co tím myslíš.“
,,Jak můžu dostat pět tisíc dolarů každý měsíc?“
,,Budou ti je zasílat na účet.“ Odpověděla zmateně.
Následovala krátká chvíle ticha.
,,Chci ten účet hned zavřít.“ Řekla jsem plochým hlasem.
Zabralo to patnáct minut, než jsem jí přesvědčila, že mluvím vážně. Měla nekonečnou zásobu důvodů proč je to špatný nápad. Rozhořčeně jsem se bránila, dokud jsme se nedostali k vyplacení těch dvou tisíc dolarů. Můžou vůbec tolik peněz vydat jen tak na ruku?
,,Podívejte se, paní Gerandyová,“ uklidňovala jsem jí. ,,Chci si vybrat jenom svých patnáct set. Opravdu bych ocenila, kdybyste ty zbylé peníze poslala tam, odkud přišly. Já to s tímhle panem“-musela jsem se podívat na útržek papíru-,,Isaacem Randallem urovnám. Je to určitě nějaká chyba.“
Zdálo se, že jí to uklidnilo.
Zhruba o dvacet minut později jsem s úlevou unikla z banky s patnácti stovkami, jednou dvackou, desetidolarovkou, jednou dolarovkou a padesáti centy v kapse. Paní Stanleyová a paní Gerandyová mě bok po boku sledovaly zpoza pultu s doširoka otevřenýma očima.
Druhá scéna: Tu noc po zakoupení motorek a první návštěvě u Jakoba
Zabouchla jsem za sebou dveře a vytáhla z kapsy svůj vysokoškolský fond. Stočený na mé dlani vypadal dost chudě. Vsunula jsem ho zpátky do paty nepoužívané ponožky a tu jsem zastrčila do zásuvky se spodním prádlem. Pravděpodobně ne zrovna originální skrýš, ale říkala jsem si, že později přijdu na něco nápaditějšího.
V mé druhé kapse byl útržek papíru s telefonním číslem a e-mailovou adresou Isaaca Randalla. Vytáhla jsem ho a položila na klávesnici počítače. Stiskla jsem tlačítko pro zapínání a poklepávala jsem si nohou, zatímco se obrazovka probouzela k životu.
Když jsem byla připojená, otevřela jsem svou e-mailovou schránku. Musela jsem odstranit hromadu spamů, které se tu navršily od doby, kdy jsem naposledy psala Renee. Nakonec jsem byla hotová a otevřela jsem okno pro novou zprávu.
E-mailová adresa byla ,,irandal", takže jsem předpokládala, že je to opravdu toho muže, kterého jsem potřebovala.
Vážený pane Randalle, psala jsem
Doufám že si vzpomínáte na rozhovor, který jste vedl dnes odpoledne s paní Gerandyovou ve Forkské Federální Bance. Moje jméno je Isabella Swanová a patrně jste pod dojmem, že mi bylo uděleno velmi velkorysé stipendium od společnosti Pacific Northwest Trust.
Omlouvám se, ale nemohu toto stipendium přijmout. Požádala jsem o převod peněz, které jsem již obdržela, zpátky odkud přišly a uzavřela své konto ve Forkské Federální Bance. Prosím, věnujte toto stipendium nějakému jinému kandidátovi.
Děkuji vám, I.Swanová
Chtělo to několik pokusů, než to znělo dobře - formálně, ale jasně. Dvakrát jsem si to po sobě přečetla, než jsem to konečně odeslala. Nevěděla jsem, jakou roli tenhle pan Randall hraje v ohledně mého nepravého stipendia, ale v mé odezvě nebylo nic protiprávního.
Třetí scéna: o několik dní později, těsně před Belliným a Jacobovým prvním ,,rande" na motorkách
Když jsem se dostala zpátky, po cestě dovnitř jsem popadla poštu. Probírala jsem se účty a reklamami, dokud jsem se nedostala k dopisu úplně vespod.
Byla to běžná obchodní obálka, adresovaná mě - mé jméno bylo psané ručně, což bylo neobvyklé. Se zájmem jsem se podívala na zpáteční adresu.
Zájem se rychle změnil v nervozitu a nevolnost. Ten dopis byl od Pacific Northwest Trust, Kancelář Udílení Stipendií. Pod tímto jménem nebyl žádný název ulice.
Bylo to pravděpodobně formální přijetí mého odmítnutí, říkala jsem si. Nebyl důvod být nervózní. Žádný důvod kromě toho malého detailu, že když budu podrobněji přemýšlet o jakékoliv části celé téhle záležitosti, může mě to poslat zpátky do stavu zombie. Jenom ten.
Hodila jsem ostatní poštu na Charlieho stůl, sesbírala jsem své knihy z podlahy v obývacím pokoji a spěchala nahoru. Když jsem byla ve svém pokoli, zamkla jsem dveře a trhnutím jsem otevřela obálku. Musela jsem si pamatovat, že mám zůstat naštvaná. Zlost byla nejdůležitější.
Drahá slečno Swanová
Dovolte mi upřímně Vám pogratulovat k získání prestižního stipendia J. Nikollse z Pacific Northwest Trust. Toto stipendium se uděluje jen výjimečně, měla byste být hrdá, že ho výběrová komise přiřkla právě Vám.
Měli jsme pár drobných problému s doručením Vašich školních peněz, ale neznepokojujte se, prosím. Kdybyste měla jakékoli obtíže, beru všechno na sebe. V obálce najdete přiložený šek na dvacet pět tisíc dolarů; počáteční příděl plus první měsíční příspěvek.
Upřímně,
I. Randall
Vztek nebyl žádný problém.
Podívala jsem se do obálky, abych se ujistila, že je ten šek opravdu uvnitř.
,,Kdo jsou tihle lidé?"zavrčela jsem skrz zuby a jednou rukou jsem dopis zmačkala do tvrdé koule.
Zuřivě jsem vytáhla koš na odpadky a hledala telefonní číslo I. Randalla. Nestarala jsem se o to, že je to na dlouhou vzdálenost - bude to jen velmi krátký hovor.
,,Sakra." Zasyčela jsem. Koš byl prázdný. Charlie ho musel vysypat. Hodila jsem obálku i se šekem na postel a znovu jsem uhladila zmačkaný dopis. Byl na firemním papíře s tmavě zeleným logem Pacific Northwest Trust na horním okraji, ale nebyly tam žádné informace, žádná adresa, žádné telefonní číslo.
,,Do háje."
Sesunula jsem se na kraj postele a snažila jsem se logicky uvažovat. Očividně se mě+ snaží ignorovat. Nedokázala jsem se uklidnit. Kdybych tam zavolala, pravděpodobně b se tím nic nezměnilo.
Takže se dalo udělat jen jedno.
Znovu jsem dopis zmuchlala, rozcupovala obálku i se šekem a odplížila jsem se dolů.
Charlie byl v obýváku a měl nahlas puštěnou televizi.
Došla jsem ke kuchyňskému dřezu a hodila jsem do něj cáry papíru. Potom jsem prohledávala zásuvku s všelijakým harampádím, dokud jsem nenašla krabičku sirek. Jednu jsem zapálila a přiložila k papíru. Škrtla jsem další a udělala to samé. Chtěla jsem použít i třetí, ale plamen už vesele poskakoval po papíru, takže to nebylo nutné.
,,Bello!" Charlie se snažil překřičet zvuk z televize.
Rychle jsem otočila kohoutkem a pustila jsem do dřezu vodu. Cítila jsem náznak uspokojení, když síla vody uhasila plamen, po kterém zbyl jen prach a popel.
,,Ano, tati?"vrátila jsem zápalky do zásuvky a rychle jsem ji zavřela.
,,Necítíš kouř?"
,,Ne, tati."
,,Hmmm."
Vypláchla jsem dřez a ujistila jsem se, že se všechen popel spláchl do odpadu.
Vrátila jsem se do svého pokoje, už jsem se cítila trochu klidněji. Můžou mi poslad tolik šeků, kolik budou chtít, pomyslela jsem si. Můžu si koupit další zápalky, když mi tyhle dojdou.
Čtvrtá část: V době, kdy se jí Jacob vyhýbal…
Na schodech byl balík. Zvědavě jsem ho zvedla očekávajíc zpáteční adresu z Floridy, ale bylo to poslané ze Seattlu. Na krabici nebyl uvedený žádný odesilatel.
Bylo to adresované mě, ne Charliemu, tak jsem to odnesla na stůl a roztrhla lepenku na krabici.
Jakmile jsem uviděla tmavě zelené logo Pacific Northwest Trust, cítila jsem se, jako by se mi vrátila ta střevní chřipka. Zhroutila jsem se na nejbližší židli, aniž bych se podívala na přiložený dopis, vztek ve mně zvolna narůstal.
Přestože ten dopis nebyl dlouhý, nemohla jsem se přimět ke čtení. Vytáhla jsem ho, položila na stůl písmem dolů a neochotně jsem nahlédla do krabice, abych zjistila, co je vespod. Bála jsem se to otevřít, ale byla jsem příliš naštvaná, abych to nechala být.
Rty jsem měla pevně stisknuté, když jsem zuřivě trhala papír aniž bych se obtěžovala normálně otevřít víko. Musela jsem to teď hned vyřešit. Nepotřebovala jsem žádnou připomínku nebo dráždění.
Byla jsem šokovaná, ale přesto mě to nijak nepřekvapilo. Co by to mohlo být jiného - tři balíčky bankovek těsně převázaných gumičkou. Nemusela jsem se dívat na označení. Přesně jsem věděla, kolik se mi snaží doručit do rukou. Mělo by tam být třicet tisíc dolarů.
Jak jsem vstávala, patrně jsem zvedla obálku a otočila jsem se, abych ji hodila do dřezu. Zápalky byly přímo na vrchu, přesně tam, kde jsem je minule nechala. Jednu jsem vyndala a škrtla.
Jak jsem zírala na nenáviděnou obálku, dohořívala stále blíž a blíž k mým prstům. Nemohla jsem své prsty přimět hodit ji na papír. Zamávala jsem sirkou, než mě stihla popálit, na tváři zhnusený výraz.
Popadla jsem ze stolu dopis, zmačkala ho a hodila do další mísy ve dřezu. Škrtla jsem další zápalku, přiložila jsem ji k papíru a se zadostiučiněním jsem sledovala, jak hoří. Rozehřálo mě to. Sáhla jsem pro další zápalku. Znovu jsem ji nechala hořet nad obálkou. Znovu dohořela skoro až k mým prstům, než jsem jí hodila do popela z dopisu. Nedokázala jsem jen tak spálit třicet tisíc dolarů.
Takže co s tím udělám? Neznala jsem žádnou adresu, na kterou bych to mohla vrátit - byla jsem si jistá, že ta společnost ve skutečnosti ani neexistuje.
A pak mi došlo, že jednu adresu znám.
Vrátila jsem peníze zpátky do krabice, strhla jsem štítek, takže kdyby to někdo našel, nemohl by mi to vrátit a zamířila jsem zpátky do náklaďáčku, celou cestu nepřetržitě nabručená.Slíbila jsem sama sobě, že tento týden podniknu něco absolutně nezodpovědného se svou motorkou. Naučím se na ní i skákat, když budu muset.
Nenáviděla jsem každý kousek té cesty vinoucí se skrz stinný les. Skřípala jsem zuby až mě bolela čelist. Noční můry budou dnes v noci nelítostné - tímhle jsem si o to přímo říkala. Stromy se rozevřely v cestu porostlou kapradím, po které jsem se rozjela. Nechávala jsem za sebou dvojitou stopu zmačkaného kapradí a drobného porostu zabořeného do bláta. Zastavila jsem před předními dveřmi a přeřadila na neutrál.
Dům vypadal pořád stejně, bolestně prázdný, mrtvý. Věděla jsem, že na něj přenáším svou náladu, ale to nezměnilo můj pohled. Došla jsem k předním dveřím a dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do oken. Zoufale jsem si přála být aspoň na chvíli znovu ta chodící mrtvola, ale ta otupělost už ze mě dávno vyprchala.
Pečlivě jsem položila balík na práh opuštěného domu a otočila jsem se k odchodu.
Zastavila jsem se na prvním schodě. Nemůžu přece jen tak nechat balík peněz před dveřmi. To bylo skoro stejné, jako bych je spálila.
Se sklopenýma očima jsem se otočila zpátky a popadla obtěžující balíček. Možná bych ho mohla anonymně věnovat na dobrou věc. Charita pro lidi s onemocněním krve, nebo něco takového.
Ale když jsem se vrátila do náklaďáčku, zatřásla jsem hlavou. Jsou to jeho peníze, a, sakra, taky si je nechá! Když to bude ukradeno z jeho verandy, je to jeho chyba, ne moje.
Měla jsem otevřené okénko a než abych vystoupila, radši jsem ten balík prostě hodila tak silně, jak jsem dokázala k jeho dveřím.
Nikdy jsem neměla dobrou mušku. Krabice hlučně proletěla skrz přední okno a nechala za sebou díru tak velkou, že to vypadalo, jako bych jím prohodila pračku.
,,Oh, kruci!" zprudka jsem vydechla a skryla jsem obličej do dlaní.
Měla jsem vědět, že cokoliv udělám, věci budou ještě horší.
Motor naštěstí naskočil. Je to jeho chyba, připomínala jsem si. Já jsem jen vracela jeho majetek. Byl to jeho problém, že to bude muset dát opravit. Kromě toho, zvuk toho rozbíjeného skla byl uklidňující - bylo to zvrhlé, ale cítila jsem se o trochu lépe.
Nedokázala jsem se o tom úplně přesvědčit, ale vyřadila jsem z neutrálu a bez jediného ohlédnutí jsem odjela. Tohle bylo nejdál, kam jsem mohla zajít ve snaze vrátit peníze odkud přišly. To samé udělám i s dodávkou na příští měsíc. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Po příchodu domů jsem to všechno stokrát znovu promýšlela. Procházela jsem seznam telefonních čísel a hledala jsem nějaké sklenářství, ale nebyl tam nikdo cizí, kdo by mi mohl pomoct. Jak bych vysvětlila tu adresu? Zatkl by mě Charlie za vandalství?
Pátá scéna: první noc po Alicině návratu poté, co viděla Bellu ,,spáchat sebevraždu"
,,Jasper s tebou nechtěl přijet?
,,Neschvaloval, že se do toho pletu."
Odfrkla jsem si. ,,Nejsi jediná."
Také si odfrkla a pak se uvolnila. ,,Má to něco společného s dírou v předním okně mého domu a s balíkem stodolarových bankovek na podlaze v obývacím pokoji?"
,,Má."řekla jsem rozzlobeně. ,,Omlouvám se za to okno. Byla to nehoda."
,,To je u tebe obvyklé. Tak co udělal?"
,,Nějaká společnost zvaná Pacific Northwest Trust mi udělila velmi nezvyklé a trvalé stipendium. Nebylo to moc přesvědčivé přestrojení. Nedokážu si představit, že by chtěl, abych věděla, že je to od něj, ale snad si nemyslel, že jsem tak hloupá.
,,Teda, takový podvodník." Zamumlala Alice.
,,Přesně."
,,A mě řekl, ať se nedívám."zatřásla podrážděně hlavou.
Šestá scéna: s Edwardem po návratu z Itálie, v Bellině pokoji
,,Je nějaký důvod, proč se ti nebezpečí nedokáže vyhnout stejně jako já?"
,,Nebezpečí se o to nepokouší." Zamumlala jsem.
,,samozřejmě, to zní, jako bys ho aktivně vyhledávala. Na co jsi myslela, Bello? Viděl jsem v Charlieho hlavě, kolikrát jsi v poslední době byla na pohotovosti. Už jsem se zmínil, že jsem rozzuřený?"
Jeho tichý hlas zněl spíš bolestně než rozzuřeně.
,,Proč, to není tvoje věc."řekla jsem v rozpacích.
,,Vlastně si přesně pamatuji, že jsi slíbila, že nebudeš dělat nic nezodpovědného."
Moje obrana byla okamžitá. ,,A neslíbil jsi náhodou něco o nezasahování?"
,,I když jsi ty porušila pravidla." Pokračoval opatrně. ,,já svou stranu dohody dodržel."
,,Och, vážně? Tři slova, Edwarde: Pacific. Northwest. Trust."
Zvedl hlavu, aby se na mě mohl podívat; jeho výraz byl plný zmatení a nevinnosti - příliš mnoho nevinnosti. Mohl by jí rozdávat. ,,Mělo by mi to něco připomínat?"
,,Tohle je skoro urážka."stěžovala jsem si. ,,Jak hloupá si myslíš že jsem?"
,,Nemám ponětí, o čem to mluvíš."řekl, oči doširoka otevřené.
,,Samozřejmě."
Sedmá část, ukončení tohoto příběhu: ta samá noc/ráno, když dorazili do Cullenovic domu kvůli hlasování
Najednou se světlo na verandě rozsvítilo a já jsem mohla vidět Esme stát ve dveřích. Vlnité karamelové vlasy měla stažené dozadu a v ruce držela něco jako lopatku.
,,Jsou všichni doma?"zeptala jsem se s nadějí, když jsme vyšli schody.
,,Ano, jsou." Jak mluvila, okna se najednou zaplnila světlem. Podívala jsem se do toho nejbližšího, abych zjistila, kdo nás zpozoroval, ale mé oči upoutala tlustá šedá deska na stoličce před ním. Koukala jsem na hladkou dokonalost skla a uvědomila jsem si, co to Esme dělá na verandě s tou lopatkou.
,,Oh, jejda, Esme! Opravdu se omlouvám za to okno. Chtěla jsem to-"
,,Tím se netrap,"přerušila mě se smíchem. ,,Alice mi o tom řekla a vím žes to neudělala schválně." Zamračila se na svého syna, který se zamračil na mě.
Zvedla jsem jedno obočí. Podíval se jinam a zamumlal něco nezřetelného o darovaném koni
Rossalina novinka (Dodatok Nov)
Zverejnil
Katikushka
komentárov (0)
Rosaliina novinka
Tolik lidí bylo zvědavých na to, co přesně Rosalie řekla Edwardovi během toho osudového telefonátu. Zde je ta krátká část Nového měsíce z Edwardova pohledu. /bM
…Stephenie Meyerová…
Telefon v kapse se znovu rozvibroval. Bylo to po dvacáté páté za dvacet čtyři hodin. Uvažoval jsem, že zvednu telefon, přinejmenším zjistím, kdo se mě pokoušel kontaktovat. Třeba to bylo důležité. Možná mě Carlisle potřebuje.
Přemýšlel jsem o tom, ale nepohnul jsem se.
Nebyl jsem si přesně jistý, kde jsem. Nějaké temné podkroví, hemžící se prostor, plné krys a pavouků. Pavouci si mě nevšímali a krysy se mi zdaleka vyhýbali. Vzduch byl prosycený intenzivním pachem oleje na vaření, žluklým masem, lidským potem a skoro jednolitou vrstvou znečištění, které bylo momentálně viditelné ve vlhkém vzduchu jako černý film přes všechno. Pode mnou, čtyři patra vratkého činžovního domu, se to hemžilo životem. Neobtěžoval jsem se rozlišit myšlenky těch hlasů – dělali hrozný, hlasitý, španělský hluk, kterému jsem nevěnoval pozornost. Prostě jsem nechal zvuky odrážet se ode mě. Nic z toho nemělo smysl. Moje vlastní existence neměla smysl. Celý svět neměl smysl.
Přitiskl jsem čelo ke kolenům, uvažoval jsem, jak dlouho budu schopný tohle vydržet. Možná to je beznadějné. Možná, pokud je můj pokus tak jako tak odsouzen k nezdaru, měl bych se přestat týrat a prostě se vrátit…
Ta myšlenka byla tak intenzivní, tak uzdravující jako kdyby ta slova obsahovala silná anestetika, odplavovala moře bolesti, které jsem pohřbil – způsobilo to, že jsem zalapal po dechu a zatočila se mi hlava.
Teď jsem mohl odejít, mohl jsem se vrátit.
Bellin obličej se vždy za mými očními víčky usmíval.
Byl to úsměv přivítání, odpuštění, ale to nemělo žádný efekt, ale mé podvědomí patrně chtělo, aby to mělo.
Samozřejmě že jsem se nemohl vrátit. Co konec konců byla moje bolest v porovnání s jejím štěstím? Ona by měla být schopna se usmívat, zproštěná strachu a nebezpečí. Zproštěná touhy po nelidské budoucnosti bez duše. Zasluhuje si víc než to. Zasluhuje si někoho lepšího než mě. Když Bella opustí tenhle svět, ona bude pokračovat na místě, které bylo navždy zapovězeno pro mě, bez ohledu na to jak jsem se tu choval.
Myšlenka na toto definitivní odloučení byla o tolik silnější než bolest, kterou jsem už měl. Moje tělo se tím roztřáslo. Když Bella bude pokračovat na místě, kam patří a já nikdy nemohl patřit, nevydržel bych to tady. Musí tu být zapomnění. Musí tu být úleva.
To bylo mé přání, ale nebyla to jistota. Spi, možná sni. Zajisté je tady zádrhel. Citoval jsem si pro sebe. Kdybych byl dokonce popelem, stále bych nějakým způsobem pociťoval utrpení z její ztráty?
Znovu jsem se roztřásl.
A, zatraceně, dal jsem slib. Dal jsem slib jí, že nikdy nebudu obtěžovat svou společností její život, že nepřinesu své černé démony do něj. Nevycouval jsem ze svého slibu. Nedokázal jsem pro ni udělat nic správného? Vůbec nic.
Myšlenka na návrat do pochmurného malého města, které vždy bude mým skutečným domovem na této planetě, se znovu plížila skrz mé myšlenky.
Jen zkontrolovat. Jen vidět, že je v pořádku a v bezpečí a šťastná. Nezasahovat. Nikdy by se nedozvěděla, že tam jsem…
Ne. Zatraceně, ne.
Telefon se znovu rozvibroval.
„Sakra, sakra, sakra.“ Zavrčel jsem.
Domníval jsem se, že bych ho mohl použít jako rozptýlení. Trhaným pohybem jsem telefon otevřel a povšiml jsem si čísla s prvním šokem, který jsem pocítil za poslední půlrok.
Proč by mi Rosalie volala? Byla jedinou osobou, která si pravděpodobně užívala mou nepřítomnost.
Musí tu být něco skutečně v nepořádku, pokud se mnou potřebuje mluvit. Náhle jsem se strachoval o mou rodinu, udeřil jsem do tlačítko na přijmutí hovoru.
„Co?“ zeptal jsem se napjatě.
„Och, wau. Edward vzal telefon. Cítím se tak poctěná.“
Jen co jsem uslyšel její tón, věděl jsem, že je moje rodina v pořádku. Musela se prostě nudit. Bylo obtížné uhodnout její motiv bez jejích myšlenek jako vodítka. Rosalie nikdy neměla moc rozumu pro mě. Její motivy byly obvykle založené na té nejkomplikovanější podobě logiky.
Zaklapl jsem telefon.
„Nech mě o samotě.“ zašeptal jsem k nikomu.
Ovšem telefon se rázem znovu rozvibroval.
Bude volat do té doby, než mi předá jakoukoli zprávu, se kterou mě hodlá naštvat? Pravděpodobně. Trvalo by měsíce, než by se unavila touhle hrou. Pohrával jsem si s představou nechat ji znovu vytáčet mé číslo po příští půl rok…a potom jsem si povzdechnul a zase vzal telefon.
„Pokračuj s tím.“
Rosalie spěchala se slovy.
„Myslela jsem si, že by jsi chtěl vědět, že je Alice ve Forks.“
Otevřel jsem oči a zíral na shnilý dřevěný trám tři palce od mého obličeje.
„Cože?“ můj hlas byl nevýrazný, prostý citu.
„Ty víš, jaká Alice je – myslí si, že ví všechno. Stejně jako ty.“ Rosalie se zachichotala bez stopy humoru. Její hlas měl nervózní náboj, jako kdyby byla náhle nejistá ohledně toho, co dělala.
Ale můj vztek mě zatvrdil na tož, abych se staral o to, co bylo Rosaliiným problémem.
Alice mi odpřísáhla, že bude následovat můj příklad pokud jde o Bellu, třebaže nesouhlasila s mým rozhodnutím. Slíbila, že nechá Bellu o samotě…po tak dlouho jako já. Zřejmě si myslela, že nakonec ukončím tu bolest. Možná o tom má pravdu.
Ale já jsem ji neukončil. Zatím. Tak co dělá ve Forks? Přál jsem si zakroutit tím jejím vychrtlým krkem. Ne že by mě Jasper nechal přiblížit se k ní, jakmile by zachytil závan vzteku, zhasil by mě…
„Jsi tam ještě, Edwarde?“
Neodpověděl jsem. Stlačil jsem si hořen nosu konečky prstů, uvažoval jsem, jestli je možné pro upíra, aby dostal migrénu.
Na druhé straně, jestli se Alice už vrátila…
Ne. Ne. Ne. Ne.
Dal jsem slib. Bella si zaslouží život. Dal jsem ji slib. Bella si zaslouží život.
Opakoval jsem si slova jako mantru, pokoušel jsem se pročistit si hlavu od té lákavé představy Bellinho tmavého okna. Vchodu k mému jedinému útočišti.
Bezpochyby bych se musel plazit, kdybych se vrátil. Nevadilo by mi to. S radostí bych mohl strávit desetiletí na kolenou, kdybych byl s ní.
Ne, ne, ne.
„Edwarde? Nezajímáš se ani proč tam Alice je?“
„Nijak zvlášť.“
Rosaliin hlas se teď stal trošku samolibým, potěšeným, nepochybně proto, že si vynutila odpověď ode mě. „No, pochopitelně, ona tak úplně neporušila to pravidlo. Chci říct, ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí.“
Pomalu jsem zamrkal očima. Bella odešla? Mé myšlenky kroužili dokola v nečekané představy. Ještě nematurovala, takže se musela vrátit ke své matce. To bylo rozumné. Měla by žít ve slunečním světle. To bylo rozumné, že byla schopná udělat za sebou tlustou černou čáru.
Pokusil jsem se polknout, ale nemohl jsem.
Rosalie se zvonivě zasmála nervózním smíchem.
„Takže nemusíš být na Alice naštvaný.“
„Takže, proč jsi mi zavolala, Rosalie, pokud ne dostat Alice do potíží? Proč mě otravuješ?“
„Počkej!“ řekla, vycítila, správně, že jsem schopný ji znovu zavěsit. „To není to, proč jsem volala.“
„Tak proč? Řekni mi to rychle, a pak mě nechej o samotě.“
„No, tak tedy…“ zaváhala.
„Vymáčkni se Rosalie. Máš deset vteřin.“
„Myslím si, že by ses měl vrátit domů.“ Prohlásila Rosalie ve spěchu. „Jsem unavená z toho, jak Esme truchlí a Carlisle se nikdy nezasměje. Měl by ses stydět za to, co jsi jim udělal. Emmett tě po celou dobu postrádá a to mi začíná lézt na nervy. Máš rodinu. Dospěj a přemýšlej o něčem kromě sebe.“
„Zajímavá rada, Rosalie. Dovol mi ti povědět krátký příběh o hrnku a konvici…“
„Já na ně myslím, na rozdíl od tebe. Nezajímáš se o to, jak moc ubližuješ Esme, pokud ne někomu jinému? Ona tě miluje víc než ostatní z nás, a ty to víš. Vrať se domů.“
Neodpověděl jsem.
„Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí, ty se z toho dostaneš.“
„Forks nikdy nebyl problém, Rosalie,“ řekl jsem, pokoušel jsem se být trpělivý. Co říkala o Esme a Carlislovi, to uhodilo na citlivou strunu. „Jen proto, že Bella“ – bylo těžké vyslovit její jméno nahlas – „se přestěhovala na Floridu, to neznamená, že jsem schopný… Podívej, Rosalie. Opravdu mě to mrzí, ale, věř mi, neudělalo by to nikoho šťastnějšího, kdybych tam byl.“
„Um…“
Znovu nastalo to nervózní zaváhání.
„Co je to, co jsi mi nepověděla, Rosalie? Je Esme v pořádku? Je Carlisle-“
„Jsou v pořádku. To jenom…dobře, neřekla jsem, že se Bella přestěhovala.“
Nepromluvil jsem. Přejížděl jsem si náš rozhovor v hlavě. Ona, Rosalie řekla, že se Bella přestěhovala. Řekla: …ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí. A potom: Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí… Takže, Bella není ve Forks. Co myslela tím, že se Bella nepřestěhovala?
Pak Rosalie znovu spěchala se slovy, tentokrát je říkala skoro rozhněvaně.
„Nechtěli ti to říct, ale já si myslím, že je to hloupé. Čím rychleji se z toho dostaneš, tím dříve se věci mohou vrátit do normálu. Nač tě nechat smutně procházet temnými kouty světa, když to není nutné. Můžeš se vrátit domů. Zase můžeme být rodina. Je po všem.“
Moje mysl se zdála, že je porouchaná, nesouvislá. Nedokázal jsem pochopit její slova. Je tady něco velmi, velmi evidentního v tom, co mi řekla, ale neměl jsem tušení, co to je. Můj mozek si pohrával s tou informací, vytvářel z ní zvláštní, nesrozumitelné představy. Absurdní.
„Edwarde?“
„Neporozuměl jsem tomu, co jsi říkala, Rosalie. “
Dlouhá pauza, délka několika lidských tepů.
„Ona je mrtvá, Edwarde.“
Delší pauza.
„Je mi to…líto. Myslím si, že máš právo to vědět. Bella…skočila z útesu před dvěma dny. Alice to viděla, ale bylo příliš pozdě něco udělat. Myslím, že by pomohla, ačkoliv by nedodržela slovo, kdyby v té věci měla čas. Vrátila se, aby udělala, co může, pro Charlieho. Víš, jak se o něj odjakživa starala-“
Telefon zmlkl. Trvalo mi několik vteřin, abych to pochopil, abych ho silou vypnul.
Dlouho jsem seděl v prašné temnotě, přimrazený na místě. Bylo to jako kdyby čas skončil. Jako kdyby se vesmír zastavil.
Pomalu, pohybujíc se jako stařec, zapnul jsem znovu telefon a vytočil číslo, u kterého jsem si slíbil, že na něj nikdy znovu nezavolám.
Pokud to bude ona, zavěsím. Pokud to bude Charlie, získal bych informaci, kterou jsem potřeboval, prostřednictvím lsti. Ověřil bych si nesprávnost Rosaliina nechutného vtipu, potom bych se vrátil ke své prázdnotě.
„Swanovi.“ Odpověděl hlas, který jsem nikdy předtím neslyšel. Mužský chraplavý hlas, hluboký, ale pořád mladiství.
Nezarazil jsem se, abych popřemýšlel o důsledku toho.
„Tady je Dr. Carlisle Cullen,“ řekl jsem, dokonale jsem napodobil hlas mého otce. „Mohl bych prosím mluvit s Charliem?“
„Není tady.“ odvětil hlas, byl jsem neurčitě překvapený nad zuřivostí v něm. Slova byla téměř zavrčení. Ale to nebylo důležité.
„Dobře, kde potom je?“ dožadoval jsem se, začínal jsem být netrpělivý.
Nastala krátká pauza, jako kdyby ten cizinec chtěl ty informace zatajit přede mnou.
„Je na pohřbu.“ odpověděl konečně kluk.
Zase jsem zaklapl telefon.
Tento urývek je z 18. kapitoly New moon. Jde o telefonický rozhovor mezi Rosalie a Alice. Tento úryvek byl zajímavá skušenost – je psaný s Rosalinho pohledu. /bM
...Stephenie Meyerová...
Nepatrný zvuk šepotu - ne tady, ale o několik stovek yardů severněji - mě přiměl vyskočit. Moje ruka se automaticky sevřela kolem telefonu, přitáhla jsem si ho blíž a skryla z dohledu jedním pohybem. Předodila jsem si vlasy přes rameno a dívala jsem se skrz úzké vysoká okna do lesa. Byl stinný den, zatažený; můj odraz byl výraznější než stromy a mraky. Zírala jsem na své široké, překvapené oči, na rty, které se mi v koutcích stáčely dolů, na malé vertikální vrásky mezi mým obočím…
Zamračila jsem se a s opovržením tak smazala výraz viny. S přitažlivým opovržením. Nepřítomně jsem si všimla, jak ten nelítostný výraz padne k mé tváři, hezky kontrastoval s laskavou zlatostí mých hustých loken. Zároveň mé oči pročesávaly prázdný aljašský les a byla jsem ráda, že jsem pořád sama. Ten zvuk nebyl nic - pták, nebo možná vánek.
Nebyl důvod cítit úlevu, říkala jsem sama sobě. Žádný důvod cítit vinu. Neudělala jsem nic špatného.
Plánovali snad ostatní, že Edwardovi nikdy neřeknou pravdu? Nechat ho válet s pocitem viny po špinavých přístřešcích, zatímco je Esme zarmoucená, Carlisle každou druhou vteřinu přemýšlí, co právě dělá a Emmett z osamělosti pomalu ztrácí svůj přirozený humor? Jak to mohlo být fér?
Kromě toho, není možné udržet před Edwardem tajemství na moc dlouho. Dříve nebo později by nás vyhledal, aby se z nějakého důvodu podíval na Alice nebo Carlisla a pak by se dozvěděl pravdu. Poděkoval by nám, že jsme mu lhali? Těžko. Edward musí vědět vždycky všechno; on žije pro ten pocit vševědoucnosti. Měl by obrovský výbuch vzteku a bylo by to ještě horší vzhledem k tomu, že jsme mu zatajili Bellinu smrt.
Až trochu vychladne a dostane se z té kaše, pravděpodobně mi poděkuje, že jsem byla jediná tak odvážná, abych k němu byla upřímná.
Míle daleko zakřičel jestřáb; ten zvuk mě přiměl znovu vyskočit a zkontrolovat okno. Moje tvář měla ten stejný provinilý výraz jako předtím. Zamračila jsem se na svůj odraz ve skle.
Fajn, takže mám svůj vlastní program. Bylo snad tak špatné chtít, aby byla moje rodina opět spolu? Bylo tak sobecké postrádat ten denní klid, to zásadní štěstí, které jsem považovala za samozřejmé, to štěstí, které, jak se zdálo, odešlo spolu s Edwardem?
Chtěla jsem jen, aby bylo všechno jako dřív. Co bylo špatně? Nevypadalo to tak zle. Konec konců, neudělala jsem to jen pro sebe, ale pro všechny ostatní. Pro Esme, Carlisla a Emmetta.
Pro Alice zas tak moc ne, i když bych měla předstírat… Ale Alice si byla tak jistá, jak se věci nakonec vyvinou - že se Edward nedokáže držet dál od své malé lidské přítelkyně - že se ani neobtěžovala se smutkem. Alice vždycky žila v tak trochu jiném světě, než my ostatní, zamčená ve své stále proměnlivé realitě. Vzhledem k tomu, že Edward byl jediný, který dokázal do té reality proniknout, myslela jsem, že pro ni bude jeho nepřítomnost těžší. Ale byla si jistá jako vždycky, žijíc dopředu, její mysl v čase, kterého její tělo ještě nedosáhlo. Vždycky tak klidná.
I když byla dost zuřivá, když viděla Bellu skočit…
Byla jsem příliš netrpělivá? Jednala jsem moc brzy?
Můžu být stejně tak upřímná k sobě, protože až se Edward vrátí domů, uvidí každý kousek malichernosti v mém rozhodnutí. Mohl by uznat moje špatné motivy a přijmout je.
Ano, byla jsem nedůvěřivá ohledně toho, co Alice k Belle cítí. Odjela by Alice tak unáhleně, s takovým zděšením a panikou, kdybych to byla já, koho by viděla skočit z útesu? Miluje tu všední lidskou dívku o tolik víc než mě?
Ale žárlivost byla jenom maličkost. Možná jsem se unáhlila, ale neovládla jsem to. Stejně bych musela Edwardovi zavolat. Jsem si jistá, že by dal přednost mé hrubé upřímnosti, než klamání od ostatních. Jejich laskavost byla od začátku zbytečná; Edward by se konečně vrátil domů.
A teď se může vrátit domů dřív.
Nebyla to jen rodinná spokojenost, co jsem postrádala.
Upřímně mi scházel i Edward. Chyběly mi jeho malé uštěpačné poznámky, jeho černý humor, který byl víc v souladu s mým temným smyslem pro humor než Emmettova slunečná žertovná povaha. Chyběla mi hudba - jeho stereo vyřvávající jeho poslední nezávislý objev, a klavír, ten zvuk, když Edward splétal své obvykle vzdálené myšlenky do průzračné melodie. Chybí mi jeho hučení v garáži vedle mě, když jsme spolu vylepšovali auta, to byl jediný čas, kdy jsme byli perfektně sladění.
Postrádám svého bratra. Určitě by mě nemusel soudit tak tvrdě, kdyby v mé mysli viděl tyhle myšlenky.
Bylo by to chvíli nepříjemné, to jsem věděla. Ale čím dřív by se vrátil domů, tím dřív by bylo všechno jako dřív…
Hledala jsem ve své mysli pro Bellu nějaký smutek a potěšilo mě, když jsem si uvědomila, že je mi jí vážně líto. Trochu. To nakonec stačilo: učinila Edwarda tak šťastným, jak jsem ho nikdy předtím neviděla. Samozřejmě, zároveň ho učinila nejvíc zoufalým v jeho stoletém životě. Ale chyběl mi ten mír, který na těch několik krátkých měsíců vnesla do jeho srdce. Opravdu jsem litovala její ztráty.
Díky tomuto poznání jsem se cítila trochu líp, spokojeně. Usmála jsem se na svůj odraz ve skle, na své plápolající vlasy a cedrové zdi Tanyina dlouhého útulného obývacího pokoje a užívala jsem si ten pohled. Když jsem se usmála, na planetě nebyla žádná žena nebo muž, smrtelný, či nesmrtelný, který by se mi vyrovnal v kráse. Byla to příjemná myšlenka. Možná nebylo zrovna lehké se mnou žít. Možná jsem byla povrchní a sobecká. Možná bych měla lepší povahu, kdybych se narodila s nehezkým obličejem a nudným tělem. Možná bych tak byla šťastnější. Ale bylo nemožné to prokázat. Měla jsem svou krásu, to bylo něco, na co jsem se mohla spolehnout.
Usmála jsem se divočeji.
Zazvonil telefon a já jsem automaticky stáhla ruku, přestože zvuk přišel z kuchyně a ne z mé dlaně.
Okamžitě jsem věděla, že je to Edward. Volal, aby si ověřil moje informace. Nevěřil mi. Zřejmě si myslí, že jsem dost krutá nato, abych byly schopná takového vtipu. Mračila jsem se, když jsem letěla do kuchyně zvednout Tanyin telefon.
Telefon byl na samém konci dlouhé kuchyňské linky. Sáhla jsem po telefonu, ještě než doznělo první zazvonění a při odpovědi jsem se otočila čelem k francouzským dveřím. Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem, že sleduju, jestli se nevrací Emmett nebo Jasper. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli mluvit s Edwardem. Mohli by se zlobit…
"Ano?" dožadovala jsem se.
"Rose, musím mluvit s Carlislem, hned," vychrlila Alice.
"Ach, Alice! Carlisle je na lovu. Co-?"
"Fajn, hned, jak se vrátí."
"Co se děje? Můžu ho dohonit a říct mu, aby ti zavolal-"
"Ne," přerušila mě Alice znovu. "Budu v letadle. Koukni, neslyšela jsi něco o Edwardovi?"
Bylo zvláštní, jak se mi zahoupal žaludek, jako by se chtěl propadnout úplně dolů. Ten pocit s sebou přinesl silný pocit Déja vu. Slabý náznak dávno ztracených lidských vzpomínek. Nevolnost…
"No, ano, Alice. Opravdu. Mluvila jsem s Edwardem. Jen před několika minutami." Na vteřinu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych předstírala, že Edward zavolal mě. Ale samozřejmě nebyl důvod lhát. Edward mi už tak nadělá dost problémů, až se vrátí domů.
Žaludek se mi stále silně svíral, ale nevšímala jsem si ho. Rozhodla jsem se, že budu naštvaná. Alice by na mě neměla takhle štěkat. Edward nechtěl lži, chtěl pravdu. Určitě mě podpoří, až se vrátí.
"Ty a Carlisle jste se mýlili." řekla jsem. "Nepoděkoval by vám za vaše lži. Chtěl pravdu. Chtěl ji. Tak jsem mu ji dala. Volala jsem mu. Volala jsem mu mockrát," přiznala jsem. "Dokud to nezvedl. Zpráva mohla být… špatná."
"Proč?" vyjekla Alice. "Proč jsi to udělala, Rosalie?"
"Protože čím dřív se přes to přenese, tím dřív budou věci jako dřív. Časem by se to zlepšilo, tak proč to odkládat? Čas by nic nezměnil. Bella je mrtvá. Edward bude truchlit a pak by se z toho dostal. Lepší teď, než později."
"No, zmýlila ses v obou výpočtech, Rosalie, to by mohl být docela problém, nemyslíš?" řekla Alice zuřivým zlým tónem.
Zmýlila v obou výpočtech? Rychle jsem zamrkala, snažíc se pochopit.
"Bella pořád žije?" zašeptala jsem, nemohla jsem těm slovům uvěřit. Jen jsem se snažila setřídit, které výpočty měla Alice na mysli.
"Ano, přesně tak. Je absolutně v pořádku-"
"V pořádku? Viděla jsi jí skočit z útesu!"
"Spletla jsem se."
Ta slova zněla z Aliciných úst tak cize. Alice, která se nikdy nespletla, která nebyla nikdy překvapená…
"Je to dlouhý příběh."
Alice se spletla. Bella byla naživu. A já jsem řekla…
"No, udělala jsi v tom pěkný nepořádek" zabručela jsem, obrátila jsem svou zlobu v obvinění. "Edward budě pěkně zuřit, až se vrátí domů."
"Ale v tomhle si se taky zmýlila," řekla Alice. Mluvila skrz zaťaté zuby. "To je důvod, proč volám…"
"V čem jsem se zmýlila?" V Edwardově návratu? Samozřejmě že se vrátí. Zasmála jsem se uštěpačně. "Cože? Ty myslíš, že chce napodobit Romea? Ha! Jako nějaký hloupý, romantický-"
"Ano," zasyčela Alice ledovým hlasem. "To je přesně to, co jsem viděla."
Moje kolena mi po tom tvrdém odsouzení v jejích slovech připadala neobvykle nestabilní. Chytila jsem se pro podporu trámu cedrové zdi - podporu, kterou by moje diamantově tvrdé tělo nemělo potřebovat.
"Ne. On není tak hloupý. Musí - musí si uvědomit, že-"
Ale nedokázala jsem větu dokončit, protože jsem to dokázala vidět v mé hlavě, svou vlastní vizi. Obraz sama sebe. Nemyslitelnou představu mého života, ve kterém by z nějakého důvodu přestal existovat Emmett. Otřásla jsem se hrůzou z té představy.
Ne, to se nedalo srovnat. Bella je jenom člověk. Edward nechce, aby byla nesmrtelná, takže to není totéž. Edward by nemohl cítit to samé!
"Já - já jsem to tak nemyslela, Alice. Jen jsem chtěla, aby se vrátil domů." Můj hlas byl skoro nářek.
"Na to je trochu pozdě, Rosalie," řekla Alice, tvrději a chladněji než předtím. "Schovej si svou lítost pro někoho, kdo jí uvěří."
Slyšela jsem cvaknutí a potom oznamovací tón.
"Ne," zašeptala jsem. Chvíli jsem pomalu kroutila hlavou. "Edward se musí vrátit domů."
Zírala jsem na svůj odraz v okenní tabulce francouzských dveří, ale už jsem ho neviděla. Byla to jen beztvará šmouha bílé a zlaté.
A potom, hluboko ve vzdáleném lese, se ohnul obrovský strom v nesouladu se zbytkem lesa. Emmett.
S trhnutím jsem otevřela dveře, které mi překážely v cestě. Ostře práskly o stěnu, ale ten zvuk už byl daleko za mnou, jak jsem běžela do zeleně.
"Emmette!" zakřičela jsem. "Emmette, pomoc!"
Tolik lidí bylo zvědavých na to, co přesně Rosalie řekla Edwardovi během toho osudového telefonátu. Zde je ta krátká část Nového měsíce z Edwardova pohledu. /bM
…Stephenie Meyerová…
Telefon v kapse se znovu rozvibroval. Bylo to po dvacáté páté za dvacet čtyři hodin. Uvažoval jsem, že zvednu telefon, přinejmenším zjistím, kdo se mě pokoušel kontaktovat. Třeba to bylo důležité. Možná mě Carlisle potřebuje.
Přemýšlel jsem o tom, ale nepohnul jsem se.
Nebyl jsem si přesně jistý, kde jsem. Nějaké temné podkroví, hemžící se prostor, plné krys a pavouků. Pavouci si mě nevšímali a krysy se mi zdaleka vyhýbali. Vzduch byl prosycený intenzivním pachem oleje na vaření, žluklým masem, lidským potem a skoro jednolitou vrstvou znečištění, které bylo momentálně viditelné ve vlhkém vzduchu jako černý film přes všechno. Pode mnou, čtyři patra vratkého činžovního domu, se to hemžilo životem. Neobtěžoval jsem se rozlišit myšlenky těch hlasů – dělali hrozný, hlasitý, španělský hluk, kterému jsem nevěnoval pozornost. Prostě jsem nechal zvuky odrážet se ode mě. Nic z toho nemělo smysl. Moje vlastní existence neměla smysl. Celý svět neměl smysl.
Přitiskl jsem čelo ke kolenům, uvažoval jsem, jak dlouho budu schopný tohle vydržet. Možná to je beznadějné. Možná, pokud je můj pokus tak jako tak odsouzen k nezdaru, měl bych se přestat týrat a prostě se vrátit…
Ta myšlenka byla tak intenzivní, tak uzdravující jako kdyby ta slova obsahovala silná anestetika, odplavovala moře bolesti, které jsem pohřbil – způsobilo to, že jsem zalapal po dechu a zatočila se mi hlava.
Teď jsem mohl odejít, mohl jsem se vrátit.
Bellin obličej se vždy za mými očními víčky usmíval.
Byl to úsměv přivítání, odpuštění, ale to nemělo žádný efekt, ale mé podvědomí patrně chtělo, aby to mělo.
Samozřejmě že jsem se nemohl vrátit. Co konec konců byla moje bolest v porovnání s jejím štěstím? Ona by měla být schopna se usmívat, zproštěná strachu a nebezpečí. Zproštěná touhy po nelidské budoucnosti bez duše. Zasluhuje si víc než to. Zasluhuje si někoho lepšího než mě. Když Bella opustí tenhle svět, ona bude pokračovat na místě, které bylo navždy zapovězeno pro mě, bez ohledu na to jak jsem se tu choval.
Myšlenka na toto definitivní odloučení byla o tolik silnější než bolest, kterou jsem už měl. Moje tělo se tím roztřáslo. Když Bella bude pokračovat na místě, kam patří a já nikdy nemohl patřit, nevydržel bych to tady. Musí tu být zapomnění. Musí tu být úleva.
To bylo mé přání, ale nebyla to jistota. Spi, možná sni. Zajisté je tady zádrhel. Citoval jsem si pro sebe. Kdybych byl dokonce popelem, stále bych nějakým způsobem pociťoval utrpení z její ztráty?
Znovu jsem se roztřásl.
A, zatraceně, dal jsem slib. Dal jsem slib jí, že nikdy nebudu obtěžovat svou společností její život, že nepřinesu své černé démony do něj. Nevycouval jsem ze svého slibu. Nedokázal jsem pro ni udělat nic správného? Vůbec nic.
Myšlenka na návrat do pochmurného malého města, které vždy bude mým skutečným domovem na této planetě, se znovu plížila skrz mé myšlenky.
Jen zkontrolovat. Jen vidět, že je v pořádku a v bezpečí a šťastná. Nezasahovat. Nikdy by se nedozvěděla, že tam jsem…
Ne. Zatraceně, ne.
Telefon se znovu rozvibroval.
„Sakra, sakra, sakra.“ Zavrčel jsem.
Domníval jsem se, že bych ho mohl použít jako rozptýlení. Trhaným pohybem jsem telefon otevřel a povšiml jsem si čísla s prvním šokem, který jsem pocítil za poslední půlrok.
Proč by mi Rosalie volala? Byla jedinou osobou, která si pravděpodobně užívala mou nepřítomnost.
Musí tu být něco skutečně v nepořádku, pokud se mnou potřebuje mluvit. Náhle jsem se strachoval o mou rodinu, udeřil jsem do tlačítko na přijmutí hovoru.
„Co?“ zeptal jsem se napjatě.
„Och, wau. Edward vzal telefon. Cítím se tak poctěná.“
Jen co jsem uslyšel její tón, věděl jsem, že je moje rodina v pořádku. Musela se prostě nudit. Bylo obtížné uhodnout její motiv bez jejích myšlenek jako vodítka. Rosalie nikdy neměla moc rozumu pro mě. Její motivy byly obvykle založené na té nejkomplikovanější podobě logiky.
Zaklapl jsem telefon.
„Nech mě o samotě.“ zašeptal jsem k nikomu.
Ovšem telefon se rázem znovu rozvibroval.
Bude volat do té doby, než mi předá jakoukoli zprávu, se kterou mě hodlá naštvat? Pravděpodobně. Trvalo by měsíce, než by se unavila touhle hrou. Pohrával jsem si s představou nechat ji znovu vytáčet mé číslo po příští půl rok…a potom jsem si povzdechnul a zase vzal telefon.
„Pokračuj s tím.“
Rosalie spěchala se slovy.
„Myslela jsem si, že by jsi chtěl vědět, že je Alice ve Forks.“
Otevřel jsem oči a zíral na shnilý dřevěný trám tři palce od mého obličeje.
„Cože?“ můj hlas byl nevýrazný, prostý citu.
„Ty víš, jaká Alice je – myslí si, že ví všechno. Stejně jako ty.“ Rosalie se zachichotala bez stopy humoru. Její hlas měl nervózní náboj, jako kdyby byla náhle nejistá ohledně toho, co dělala.
Ale můj vztek mě zatvrdil na tož, abych se staral o to, co bylo Rosaliiným problémem.
Alice mi odpřísáhla, že bude následovat můj příklad pokud jde o Bellu, třebaže nesouhlasila s mým rozhodnutím. Slíbila, že nechá Bellu o samotě…po tak dlouho jako já. Zřejmě si myslela, že nakonec ukončím tu bolest. Možná o tom má pravdu.
Ale já jsem ji neukončil. Zatím. Tak co dělá ve Forks? Přál jsem si zakroutit tím jejím vychrtlým krkem. Ne že by mě Jasper nechal přiblížit se k ní, jakmile by zachytil závan vzteku, zhasil by mě…
„Jsi tam ještě, Edwarde?“
Neodpověděl jsem. Stlačil jsem si hořen nosu konečky prstů, uvažoval jsem, jestli je možné pro upíra, aby dostal migrénu.
Na druhé straně, jestli se Alice už vrátila…
Ne. Ne. Ne. Ne.
Dal jsem slib. Bella si zaslouží život. Dal jsem ji slib. Bella si zaslouží život.
Opakoval jsem si slova jako mantru, pokoušel jsem se pročistit si hlavu od té lákavé představy Bellinho tmavého okna. Vchodu k mému jedinému útočišti.
Bezpochyby bych se musel plazit, kdybych se vrátil. Nevadilo by mi to. S radostí bych mohl strávit desetiletí na kolenou, kdybych byl s ní.
Ne, ne, ne.
„Edwarde? Nezajímáš se ani proč tam Alice je?“
„Nijak zvlášť.“
Rosaliin hlas se teď stal trošku samolibým, potěšeným, nepochybně proto, že si vynutila odpověď ode mě. „No, pochopitelně, ona tak úplně neporušila to pravidlo. Chci říct, ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí.“
Pomalu jsem zamrkal očima. Bella odešla? Mé myšlenky kroužili dokola v nečekané představy. Ještě nematurovala, takže se musela vrátit ke své matce. To bylo rozumné. Měla by žít ve slunečním světle. To bylo rozumné, že byla schopná udělat za sebou tlustou černou čáru.
Pokusil jsem se polknout, ale nemohl jsem.
Rosalie se zvonivě zasmála nervózním smíchem.
„Takže nemusíš být na Alice naštvaný.“
„Takže, proč jsi mi zavolala, Rosalie, pokud ne dostat Alice do potíží? Proč mě otravuješ?“
„Počkej!“ řekla, vycítila, správně, že jsem schopný ji znovu zavěsit. „To není to, proč jsem volala.“
„Tak proč? Řekni mi to rychle, a pak mě nechej o samotě.“
„No, tak tedy…“ zaváhala.
„Vymáčkni se Rosalie. Máš deset vteřin.“
„Myslím si, že by ses měl vrátit domů.“ Prohlásila Rosalie ve spěchu. „Jsem unavená z toho, jak Esme truchlí a Carlisle se nikdy nezasměje. Měl by ses stydět za to, co jsi jim udělal. Emmett tě po celou dobu postrádá a to mi začíná lézt na nervy. Máš rodinu. Dospěj a přemýšlej o něčem kromě sebe.“
„Zajímavá rada, Rosalie. Dovol mi ti povědět krátký příběh o hrnku a konvici…“
„Já na ně myslím, na rozdíl od tebe. Nezajímáš se o to, jak moc ubližuješ Esme, pokud ne někomu jinému? Ona tě miluje víc než ostatní z nás, a ty to víš. Vrať se domů.“
Neodpověděl jsem.
„Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí, ty se z toho dostaneš.“
„Forks nikdy nebyl problém, Rosalie,“ řekl jsem, pokoušel jsem se být trpělivý. Co říkala o Esme a Carlislovi, to uhodilo na citlivou strunu. „Jen proto, že Bella“ – bylo těžké vyslovit její jméno nahlas – „se přestěhovala na Floridu, to neznamená, že jsem schopný… Podívej, Rosalie. Opravdu mě to mrzí, ale, věř mi, neudělalo by to nikoho šťastnějšího, kdybych tam byl.“
„Um…“
Znovu nastalo to nervózní zaváhání.
„Co je to, co jsi mi nepověděla, Rosalie? Je Esme v pořádku? Je Carlisle-“
„Jsou v pořádku. To jenom…dobře, neřekla jsem, že se Bella přestěhovala.“
Nepromluvil jsem. Přejížděl jsem si náš rozhovor v hlavě. Ona, Rosalie řekla, že se Bella přestěhovala. Řekla: …ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí. A potom: Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí… Takže, Bella není ve Forks. Co myslela tím, že se Bella nepřestěhovala?
Pak Rosalie znovu spěchala se slovy, tentokrát je říkala skoro rozhněvaně.
„Nechtěli ti to říct, ale já si myslím, že je to hloupé. Čím rychleji se z toho dostaneš, tím dříve se věci mohou vrátit do normálu. Nač tě nechat smutně procházet temnými kouty světa, když to není nutné. Můžeš se vrátit domů. Zase můžeme být rodina. Je po všem.“
Moje mysl se zdála, že je porouchaná, nesouvislá. Nedokázal jsem pochopit její slova. Je tady něco velmi, velmi evidentního v tom, co mi řekla, ale neměl jsem tušení, co to je. Můj mozek si pohrával s tou informací, vytvářel z ní zvláštní, nesrozumitelné představy. Absurdní.
„Edwarde?“
„Neporozuměl jsem tomu, co jsi říkala, Rosalie. “
Dlouhá pauza, délka několika lidských tepů.
„Ona je mrtvá, Edwarde.“
Delší pauza.
„Je mi to…líto. Myslím si, že máš právo to vědět. Bella…skočila z útesu před dvěma dny. Alice to viděla, ale bylo příliš pozdě něco udělat. Myslím, že by pomohla, ačkoliv by nedodržela slovo, kdyby v té věci měla čas. Vrátila se, aby udělala, co může, pro Charlieho. Víš, jak se o něj odjakživa starala-“
Telefon zmlkl. Trvalo mi několik vteřin, abych to pochopil, abych ho silou vypnul.
Dlouho jsem seděl v prašné temnotě, přimrazený na místě. Bylo to jako kdyby čas skončil. Jako kdyby se vesmír zastavil.
Pomalu, pohybujíc se jako stařec, zapnul jsem znovu telefon a vytočil číslo, u kterého jsem si slíbil, že na něj nikdy znovu nezavolám.
Pokud to bude ona, zavěsím. Pokud to bude Charlie, získal bych informaci, kterou jsem potřeboval, prostřednictvím lsti. Ověřil bych si nesprávnost Rosaliina nechutného vtipu, potom bych se vrátil ke své prázdnotě.
„Swanovi.“ Odpověděl hlas, který jsem nikdy předtím neslyšel. Mužský chraplavý hlas, hluboký, ale pořád mladiství.
Nezarazil jsem se, abych popřemýšlel o důsledku toho.
„Tady je Dr. Carlisle Cullen,“ řekl jsem, dokonale jsem napodobil hlas mého otce. „Mohl bych prosím mluvit s Charliem?“
„Není tady.“ odvětil hlas, byl jsem neurčitě překvapený nad zuřivostí v něm. Slova byla téměř zavrčení. Ale to nebylo důležité.
„Dobře, kde potom je?“ dožadoval jsem se, začínal jsem být netrpělivý.
Nastala krátká pauza, jako kdyby ten cizinec chtěl ty informace zatajit přede mnou.
„Je na pohřbu.“ odpověděl konečně kluk.
Zase jsem zaklapl telefon.
Tento urývek je z 18. kapitoly New moon. Jde o telefonický rozhovor mezi Rosalie a Alice. Tento úryvek byl zajímavá skušenost – je psaný s Rosalinho pohledu. /bM
...Stephenie Meyerová...
Nepatrný zvuk šepotu - ne tady, ale o několik stovek yardů severněji - mě přiměl vyskočit. Moje ruka se automaticky sevřela kolem telefonu, přitáhla jsem si ho blíž a skryla z dohledu jedním pohybem. Předodila jsem si vlasy přes rameno a dívala jsem se skrz úzké vysoká okna do lesa. Byl stinný den, zatažený; můj odraz byl výraznější než stromy a mraky. Zírala jsem na své široké, překvapené oči, na rty, které se mi v koutcích stáčely dolů, na malé vertikální vrásky mezi mým obočím…
Zamračila jsem se a s opovržením tak smazala výraz viny. S přitažlivým opovržením. Nepřítomně jsem si všimla, jak ten nelítostný výraz padne k mé tváři, hezky kontrastoval s laskavou zlatostí mých hustých loken. Zároveň mé oči pročesávaly prázdný aljašský les a byla jsem ráda, že jsem pořád sama. Ten zvuk nebyl nic - pták, nebo možná vánek.
Nebyl důvod cítit úlevu, říkala jsem sama sobě. Žádný důvod cítit vinu. Neudělala jsem nic špatného.
Plánovali snad ostatní, že Edwardovi nikdy neřeknou pravdu? Nechat ho válet s pocitem viny po špinavých přístřešcích, zatímco je Esme zarmoucená, Carlisle každou druhou vteřinu přemýšlí, co právě dělá a Emmett z osamělosti pomalu ztrácí svůj přirozený humor? Jak to mohlo být fér?
Kromě toho, není možné udržet před Edwardem tajemství na moc dlouho. Dříve nebo později by nás vyhledal, aby se z nějakého důvodu podíval na Alice nebo Carlisla a pak by se dozvěděl pravdu. Poděkoval by nám, že jsme mu lhali? Těžko. Edward musí vědět vždycky všechno; on žije pro ten pocit vševědoucnosti. Měl by obrovský výbuch vzteku a bylo by to ještě horší vzhledem k tomu, že jsme mu zatajili Bellinu smrt.
Až trochu vychladne a dostane se z té kaše, pravděpodobně mi poděkuje, že jsem byla jediná tak odvážná, abych k němu byla upřímná.
Míle daleko zakřičel jestřáb; ten zvuk mě přiměl znovu vyskočit a zkontrolovat okno. Moje tvář měla ten stejný provinilý výraz jako předtím. Zamračila jsem se na svůj odraz ve skle.
Fajn, takže mám svůj vlastní program. Bylo snad tak špatné chtít, aby byla moje rodina opět spolu? Bylo tak sobecké postrádat ten denní klid, to zásadní štěstí, které jsem považovala za samozřejmé, to štěstí, které, jak se zdálo, odešlo spolu s Edwardem?
Chtěla jsem jen, aby bylo všechno jako dřív. Co bylo špatně? Nevypadalo to tak zle. Konec konců, neudělala jsem to jen pro sebe, ale pro všechny ostatní. Pro Esme, Carlisla a Emmetta.
Pro Alice zas tak moc ne, i když bych měla předstírat… Ale Alice si byla tak jistá, jak se věci nakonec vyvinou - že se Edward nedokáže držet dál od své malé lidské přítelkyně - že se ani neobtěžovala se smutkem. Alice vždycky žila v tak trochu jiném světě, než my ostatní, zamčená ve své stále proměnlivé realitě. Vzhledem k tomu, že Edward byl jediný, který dokázal do té reality proniknout, myslela jsem, že pro ni bude jeho nepřítomnost těžší. Ale byla si jistá jako vždycky, žijíc dopředu, její mysl v čase, kterého její tělo ještě nedosáhlo. Vždycky tak klidná.
I když byla dost zuřivá, když viděla Bellu skočit…
Byla jsem příliš netrpělivá? Jednala jsem moc brzy?
Můžu být stejně tak upřímná k sobě, protože až se Edward vrátí domů, uvidí každý kousek malichernosti v mém rozhodnutí. Mohl by uznat moje špatné motivy a přijmout je.
Ano, byla jsem nedůvěřivá ohledně toho, co Alice k Belle cítí. Odjela by Alice tak unáhleně, s takovým zděšením a panikou, kdybych to byla já, koho by viděla skočit z útesu? Miluje tu všední lidskou dívku o tolik víc než mě?
Ale žárlivost byla jenom maličkost. Možná jsem se unáhlila, ale neovládla jsem to. Stejně bych musela Edwardovi zavolat. Jsem si jistá, že by dal přednost mé hrubé upřímnosti, než klamání od ostatních. Jejich laskavost byla od začátku zbytečná; Edward by se konečně vrátil domů.
A teď se může vrátit domů dřív.
Nebyla to jen rodinná spokojenost, co jsem postrádala.
Upřímně mi scházel i Edward. Chyběly mi jeho malé uštěpačné poznámky, jeho černý humor, který byl víc v souladu s mým temným smyslem pro humor než Emmettova slunečná žertovná povaha. Chyběla mi hudba - jeho stereo vyřvávající jeho poslední nezávislý objev, a klavír, ten zvuk, když Edward splétal své obvykle vzdálené myšlenky do průzračné melodie. Chybí mi jeho hučení v garáži vedle mě, když jsme spolu vylepšovali auta, to byl jediný čas, kdy jsme byli perfektně sladění.
Postrádám svého bratra. Určitě by mě nemusel soudit tak tvrdě, kdyby v mé mysli viděl tyhle myšlenky.
Bylo by to chvíli nepříjemné, to jsem věděla. Ale čím dřív by se vrátil domů, tím dřív by bylo všechno jako dřív…
Hledala jsem ve své mysli pro Bellu nějaký smutek a potěšilo mě, když jsem si uvědomila, že je mi jí vážně líto. Trochu. To nakonec stačilo: učinila Edwarda tak šťastným, jak jsem ho nikdy předtím neviděla. Samozřejmě, zároveň ho učinila nejvíc zoufalým v jeho stoletém životě. Ale chyběl mi ten mír, který na těch několik krátkých měsíců vnesla do jeho srdce. Opravdu jsem litovala její ztráty.
Díky tomuto poznání jsem se cítila trochu líp, spokojeně. Usmála jsem se na svůj odraz ve skle, na své plápolající vlasy a cedrové zdi Tanyina dlouhého útulného obývacího pokoje a užívala jsem si ten pohled. Když jsem se usmála, na planetě nebyla žádná žena nebo muž, smrtelný, či nesmrtelný, který by se mi vyrovnal v kráse. Byla to příjemná myšlenka. Možná nebylo zrovna lehké se mnou žít. Možná jsem byla povrchní a sobecká. Možná bych měla lepší povahu, kdybych se narodila s nehezkým obličejem a nudným tělem. Možná bych tak byla šťastnější. Ale bylo nemožné to prokázat. Měla jsem svou krásu, to bylo něco, na co jsem se mohla spolehnout.
Usmála jsem se divočeji.
Zazvonil telefon a já jsem automaticky stáhla ruku, přestože zvuk přišel z kuchyně a ne z mé dlaně.
Okamžitě jsem věděla, že je to Edward. Volal, aby si ověřil moje informace. Nevěřil mi. Zřejmě si myslí, že jsem dost krutá nato, abych byly schopná takového vtipu. Mračila jsem se, když jsem letěla do kuchyně zvednout Tanyin telefon.
Telefon byl na samém konci dlouhé kuchyňské linky. Sáhla jsem po telefonu, ještě než doznělo první zazvonění a při odpovědi jsem se otočila čelem k francouzským dveřím. Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem, že sleduju, jestli se nevrací Emmett nebo Jasper. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli mluvit s Edwardem. Mohli by se zlobit…
"Ano?" dožadovala jsem se.
"Rose, musím mluvit s Carlislem, hned," vychrlila Alice.
"Ach, Alice! Carlisle je na lovu. Co-?"
"Fajn, hned, jak se vrátí."
"Co se děje? Můžu ho dohonit a říct mu, aby ti zavolal-"
"Ne," přerušila mě Alice znovu. "Budu v letadle. Koukni, neslyšela jsi něco o Edwardovi?"
Bylo zvláštní, jak se mi zahoupal žaludek, jako by se chtěl propadnout úplně dolů. Ten pocit s sebou přinesl silný pocit Déja vu. Slabý náznak dávno ztracených lidských vzpomínek. Nevolnost…
"No, ano, Alice. Opravdu. Mluvila jsem s Edwardem. Jen před několika minutami." Na vteřinu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych předstírala, že Edward zavolal mě. Ale samozřejmě nebyl důvod lhát. Edward mi už tak nadělá dost problémů, až se vrátí domů.
Žaludek se mi stále silně svíral, ale nevšímala jsem si ho. Rozhodla jsem se, že budu naštvaná. Alice by na mě neměla takhle štěkat. Edward nechtěl lži, chtěl pravdu. Určitě mě podpoří, až se vrátí.
"Ty a Carlisle jste se mýlili." řekla jsem. "Nepoděkoval by vám za vaše lži. Chtěl pravdu. Chtěl ji. Tak jsem mu ji dala. Volala jsem mu. Volala jsem mu mockrát," přiznala jsem. "Dokud to nezvedl. Zpráva mohla být… špatná."
"Proč?" vyjekla Alice. "Proč jsi to udělala, Rosalie?"
"Protože čím dřív se přes to přenese, tím dřív budou věci jako dřív. Časem by se to zlepšilo, tak proč to odkládat? Čas by nic nezměnil. Bella je mrtvá. Edward bude truchlit a pak by se z toho dostal. Lepší teď, než později."
"No, zmýlila ses v obou výpočtech, Rosalie, to by mohl být docela problém, nemyslíš?" řekla Alice zuřivým zlým tónem.
Zmýlila v obou výpočtech? Rychle jsem zamrkala, snažíc se pochopit.
"Bella pořád žije?" zašeptala jsem, nemohla jsem těm slovům uvěřit. Jen jsem se snažila setřídit, které výpočty měla Alice na mysli.
"Ano, přesně tak. Je absolutně v pořádku-"
"V pořádku? Viděla jsi jí skočit z útesu!"
"Spletla jsem se."
Ta slova zněla z Aliciných úst tak cize. Alice, která se nikdy nespletla, která nebyla nikdy překvapená…
"Je to dlouhý příběh."
Alice se spletla. Bella byla naživu. A já jsem řekla…
"No, udělala jsi v tom pěkný nepořádek" zabručela jsem, obrátila jsem svou zlobu v obvinění. "Edward budě pěkně zuřit, až se vrátí domů."
"Ale v tomhle si se taky zmýlila," řekla Alice. Mluvila skrz zaťaté zuby. "To je důvod, proč volám…"
"V čem jsem se zmýlila?" V Edwardově návratu? Samozřejmě že se vrátí. Zasmála jsem se uštěpačně. "Cože? Ty myslíš, že chce napodobit Romea? Ha! Jako nějaký hloupý, romantický-"
"Ano," zasyčela Alice ledovým hlasem. "To je přesně to, co jsem viděla."
Moje kolena mi po tom tvrdém odsouzení v jejích slovech připadala neobvykle nestabilní. Chytila jsem se pro podporu trámu cedrové zdi - podporu, kterou by moje diamantově tvrdé tělo nemělo potřebovat.
"Ne. On není tak hloupý. Musí - musí si uvědomit, že-"
Ale nedokázala jsem větu dokončit, protože jsem to dokázala vidět v mé hlavě, svou vlastní vizi. Obraz sama sebe. Nemyslitelnou představu mého života, ve kterém by z nějakého důvodu přestal existovat Emmett. Otřásla jsem se hrůzou z té představy.
Ne, to se nedalo srovnat. Bella je jenom člověk. Edward nechce, aby byla nesmrtelná, takže to není totéž. Edward by nemohl cítit to samé!
"Já - já jsem to tak nemyslela, Alice. Jen jsem chtěla, aby se vrátil domů." Můj hlas byl skoro nářek.
"Na to je trochu pozdě, Rosalie," řekla Alice, tvrději a chladněji než předtím. "Schovej si svou lítost pro někoho, kdo jí uvěří."
Slyšela jsem cvaknutí a potom oznamovací tón.
"Ne," zašeptala jsem. Chvíli jsem pomalu kroutila hlavou. "Edward se musí vrátit domů."
Zírala jsem na svůj odraz v okenní tabulce francouzských dveří, ale už jsem ho neviděla. Byla to jen beztvará šmouha bílé a zlaté.
A potom, hluboko ve vzdáleném lese, se ohnul obrovský strom v nesouladu se zbytkem lesa. Emmett.
S trhnutím jsem otevřela dveře, které mi překážely v cestě. Ostře práskly o stěnu, ale ten zvuk už byl daleko za mnou, jak jsem běžela do zeleně.
"Emmette!" zakřičela jsem. "Emmette, pomoc!"
Nartiotiká (Dodatok Nov)
Zverejnil
Katikushka
komentárov (0)
NARKOTIKÁ
Jistě poznáte scénu z konce druhé kapitoly Nového Měsíce. Odlišných je jen několik řádků. V prvním návrhu Carlisle Bellu omylem ,,zdrogoval" léky proti bolesti a ona na ně měla neobvyklou reakci.
Proč byla tato část vystřižena? Zaprvé, mí nakladatelé se domnívali, že je tam špatná nálada (chtěla jsem to všechno obrátit v žert). Zadruhé si mysleli, že Bellina reakce není realistická. V tom je vtip, protože tenhle příběh je založen na opravdové životní zkušenosti. (ne mojí, tentokrát) /bM
…Stephenie Meyerová…
Zhroutila jsem se zpátky na polštář, těžce se mi dýchalo a točila se mi hlava. Ruka už mě nebolela, ale nevěděla jsem, jestli to způsobily léky proti bolesti nebo ten polibek. Něco se mi vybavilo v paměti, ale nedokázala jsem to přesně pojmenovat.
,,Promiň" řekl, také bez dechu. ,,To už jsem přehnal."
K mému vlastnímu překvapení jsem se zachichotala. ,,Nebuď směšný." A znovu jsem se zasmála.
Zamračil se na mě v té tmě. Jeho pohled byl vážný. Bylo to hysterické.
Zakryla jsem si pusu rukou, aby Charlie neslyšel můj smích.
,,Bello, měla jsi už Percoced někdy předtím?"
,,Myslím, že ne." zasmála jsem se. ,,Proč?"
Obrátil oči v sloup a já jsem se pořád nemohla přestat smát.
,,Co tvoje ruka?"
,,Necítím ji. Pořád ji tam ještě mám?"
Povzdychl si, když jsem se znovu zachichotala. ,,Zkus usnout, Bello."
,,Ne, chci abys mě ještě jednou políbil."
,,Pokoušíš mojí sebekontrolu."
Zahihňala jsem se. ,,Co tě láká víc, moje krev, nebo moje tělo?" Ta otázka mě znovu rozesmála.
,,Obojí stejně." Proti své vůli se zasmál. ,,Nikdy jsem tě neviděl takhle vysmátou. Jsi dost zábavná."
,,Nejsem vysmátá." Snažila jsem se skrýt další uchichtnutí, abych to potvrdila.
,,Vyspi se." navrhl.
Uvědomila jsem si, že ze sebe dělám blázna, což nebylo neobvyklé, ale pořád dost trapné, tak jsem se ho snažila poslechnout. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Jen občas mi ještě uniklo drobné uchichtnutí. To se ale stávalo pořád méně často, jak mě drogy uklidňovaly až do úplné nevědomosti.
* * * * *
Ráno jsem se cítila absolutně příšerně. Ruka mě pálila a bolela mě hlava. Edward řekl, že mám kocovinu a místo Percocedu mi doporučil Tylenol, než mě uvolněně políbil na čelo a vyskočil z mého okna.
Nemohla jsem si nevšimnout, že jeho výraz byl uhlazený a vzdálený. Obávala jsem se závěru, ke kterému došel, když v noci pozoroval jak spím. Úzkost ještě zhoršila bušení v mé hlavě.
Vzala jsem si dvojitou dávku Tylenolu a hodila lahvičku Percocedu do koše v koupelně.
Jistě poznáte scénu z konce druhé kapitoly Nového Měsíce. Odlišných je jen několik řádků. V prvním návrhu Carlisle Bellu omylem ,,zdrogoval" léky proti bolesti a ona na ně měla neobvyklou reakci.
Proč byla tato část vystřižena? Zaprvé, mí nakladatelé se domnívali, že je tam špatná nálada (chtěla jsem to všechno obrátit v žert). Zadruhé si mysleli, že Bellina reakce není realistická. V tom je vtip, protože tenhle příběh je založen na opravdové životní zkušenosti. (ne mojí, tentokrát) /bM
…Stephenie Meyerová…
Zhroutila jsem se zpátky na polštář, těžce se mi dýchalo a točila se mi hlava. Ruka už mě nebolela, ale nevěděla jsem, jestli to způsobily léky proti bolesti nebo ten polibek. Něco se mi vybavilo v paměti, ale nedokázala jsem to přesně pojmenovat.
,,Promiň" řekl, také bez dechu. ,,To už jsem přehnal."
K mému vlastnímu překvapení jsem se zachichotala. ,,Nebuď směšný." A znovu jsem se zasmála.
Zamračil se na mě v té tmě. Jeho pohled byl vážný. Bylo to hysterické.
Zakryla jsem si pusu rukou, aby Charlie neslyšel můj smích.
,,Bello, měla jsi už Percoced někdy předtím?"
,,Myslím, že ne." zasmála jsem se. ,,Proč?"
Obrátil oči v sloup a já jsem se pořád nemohla přestat smát.
,,Co tvoje ruka?"
,,Necítím ji. Pořád ji tam ještě mám?"
Povzdychl si, když jsem se znovu zachichotala. ,,Zkus usnout, Bello."
,,Ne, chci abys mě ještě jednou políbil."
,,Pokoušíš mojí sebekontrolu."
Zahihňala jsem se. ,,Co tě láká víc, moje krev, nebo moje tělo?" Ta otázka mě znovu rozesmála.
,,Obojí stejně." Proti své vůli se zasmál. ,,Nikdy jsem tě neviděl takhle vysmátou. Jsi dost zábavná."
,,Nejsem vysmátá." Snažila jsem se skrýt další uchichtnutí, abych to potvrdila.
,,Vyspi se." navrhl.
Uvědomila jsem si, že ze sebe dělám blázna, což nebylo neobvyklé, ale pořád dost trapné, tak jsem se ho snažila poslechnout. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Jen občas mi ještě uniklo drobné uchichtnutí. To se ale stávalo pořád méně často, jak mě drogy uklidňovaly až do úplné nevědomosti.
* * * * *
Ráno jsem se cítila absolutně příšerně. Ruka mě pálila a bolela mě hlava. Edward řekl, že mám kocovinu a místo Percocedu mi doporučil Tylenol, než mě uvolněně políbil na čelo a vyskočil z mého okna.
Nemohla jsem si nevšimnout, že jeho výraz byl uhlazený a vzdálený. Obávala jsem se závěru, ke kterému došel, když v noci pozoroval jak spím. Úzkost ještě zhoršila bušení v mé hlavě.
Vzala jsem si dvojitou dávku Tylenolu a hodila lahvičku Percocedu do koše v koupelně.
Prihlásiť na odber:
Príspevky (Atom)